Tehdy jsme probírali lidský chrup. „Tak jaképak znáš typy zubů?“ znělo směrem k Tomášovi. „Špičáky, řezáky a tesáky…“ odpověděl se stoickým klidem.

Pak už se jen třídou nesl příšerný řev. A mně se vzpomínka na toho kluka, se kterým jsem se denně po čtyři roky potkávala v jedné třídě, zúžila právě na jeden jediný okamžik.

Že je to nespravedlivé? Že jsme spolu prožili spoustu lumpáren, které jsou mnohem barvitější? V tom to právě vězí. Paměť si dělá si, co chce. Tomáš - Tesák a je vymalováno.

A nezůstalo samozřejmě jen u něj. Například svou kamarádku z dětství Veroniku mám navždy spojenou s nerozhodností, s kým vlastně bude chodit.

„Střihněte si o to, kdo mě bude mít rád,“ razantně ukončila veškerá snažení svých ctitelů. Lukáš je pro mě dodnes neodolatelný playboy, protože v sedmi prohlásil, že je magnet na holky, a třeba Robertův táta v mých představách neodloží vidle. Robert totiž na otázku paní učitelky, jak sportuje jeho tatínek, prohlásil, že s vidlemi.

Vždycky se přistihnu, že mi při vzpomínkách na tyto kamarády a spolužačky cukají koutky. A vždycky znovu a znovu mě bezpečně pobaví.

V poslední době je právě Tomáš mou nejčastější připomínkou. Hurónský smích spolužáků slyším už pár týdnů. Londonova Bílého tesáka, kterého čte dcera, si totiž večer co večer nenechám ujít ani já.