V březnu roku 1945 zapálili obyvatelé Záběhlé v Kočkách na louce tři ohně, aby partyzáni viděli, kam mají skákat. A nám s bratrem nastala práce. Každý večer jsme nosili v kbelíku do lesa za studánku k pařezu dvoulitrovou bandasku s mlékem nebo kávou z melty a čtyři krajíce chleba namazané sádlem nebo tvarohem. Než jsme šli ráno do školy, tak jsme došli na to samé místo pro prázdnou bandasku, která byla vždy umytá. Každý z vesnice pomáhal, jak mohl. U Majerů na půdě byli schovaní dva partyzáni. Jejich malý syn tam jednou vlezl a zdálo se mu, že tam někoho vidí. Rodiče ho museli obelstít a tak mu namluvili, že na půdě jsou medvědi, aby tam nelezl, ale že to nesmí nikomu vyprávět.

Jednou přišly ženy za velitelem ke škole a oznámily mu, že jim jeden Rus sebral hodinky. V té době přicházel onen muž ke škole a na obou rukách měl mnoho hodinek. Velitel vytáhl pistoli a zloděje hodinek střelil do hlavy. Ostatním nařídil, aby mu ty hodinky sundaly, vrátili je ženám a jeho aby odklidili. Hodili ho na valník, do kterého byli zapřažení koně, a odjeli s ním směrem na Padrť.

Asi tři roky po válce jsme se s chlapci ze Záběhlé vypravili na louku do Koček. Schovali jsme se pod smrčky a na stromy a čekali, až se začnou scházet jeleni, laně a kolouši. To byl pro nás neobyčejný zážitek.

Ředitel Lesní zprávy Padrť měl dva jezevčíky. Jednou s nimi byl na Budách a tam vyplašili jelena. Jeden jezevčík se jelenovi zakousl pod krk. Jelen začal barvit, ale pes se nepustil a jelen s ním odběhl. Jelikož se do rána nevrátil domů, vzali druhý den ráno druhého jezevčíka na stopu. Pes je vedl, až najednou uslyšeli druhého jezevčíka vydávat. Byl ale úplně vyčerpán. Jelen ležel mrtvý. Psa odnesli domů, kde dva dny pouze jedl, pil a spal. Pro jelena poslali lesní dělníky s povozem taženým koňmi.

I další můj zážitek se týká jelenů. Lesní dělníci našli v lese dva uhynulé jeleny. Byla říje a oni se tak zaklesli parohy do sebe, že se nemohli oddělit a uhynuli. Ani lidé je pak neoddělili. To paroží jsem viděl.

Jednou jsem šel s kamarádem (Láďou Podzimkem) na ryby do potoka. Viděli jsme, jak pod břeh zajela štika. V okamžiku byl Láďa na břiše, já mu držel nohy a on prohmatával potok pod břehem. Najednou zařval, vytáhl ruku a na prstě mu visela zakousnutá myš. Zatřásl rukou, myš spadla a on znovu prohmatával potok pod břehem. Najednou vytáhl štiku. Prst, do kterého ho kousla myš, omotal kapesníkem a šli jsme domů. Jeho maminka nám štiku usmažila, oba jsme si pochutnali.

Další zážitek se také týká ryb. Láďa Podzimek a Honza Voříšek se vydali na ryby do Dolejšáku. Honza vzal z domova pytel, do kterého dali nachytané ryby. Když se vraceli domů, uviděli ředitele Lesní zprávy. Pytel s rybami schovali do křoví a sami utekli. Druhý den, když jsme jeli autobusem do školy, na Padrti přistoupil ředitel Lesní správy, přišel k Honzovi a nařídil mu, aby s otcem přišli odpoledne na Lesní zprávu. Když se dostavili, ředitel vyndal pytel od ryb a na něm byla celá adresa pana Voříška. Pytel byl totiž od obilí a adresa na něm musela být, když vozili obilí do mlýna. Ředitel vrátil p. Voříškovi pytel, sám si nechal ryby a Honza dostal co proto.

Milí čtenáři, naslouchejte a vzpomínejte se mnou. Takto bych mohl psát o rybách, o zvěři i o lidech nyní z CHKO Brdy celé hodiny. Zadní Záběhlá, kde jsem bydlel do svých 16 let, bude mým domovem až do smrti. Obec po 222 letech zmizela z map. Už nikdy…

Josef Pour, Rožmitál pod Třemšínem