Vláďo, seděl jsem vedle tebe, a když ta černovlasá holka prošla kolem nás, zeptal jsem se tě, kdo to je. Tys vytřeštil oči a zaťukal si na čelo. „Přece Dáša,“ řekl jsi tehdy.

Milá Dášo, promiň, že jsem Tě tehdy nepoznal. Tys patřila k partě holek, které byly tak nějak na pohled starší a vyspělejší než jsem byl, já vystříhané ucho. Tak promiň. Po těch letech jsi se změnila, byla jsi jak modelka, jen tebe jsem nepoznal. Ostatní ano, vždyť jsme se ale sešli pouhé tři roky od posledního školního Čau.

Milí spolužáci, asi před rokem jsem se potkal s Mílou, mimochodem úžasně masíruje záda. A když mne právě zalévala hřejivou mastí, debatovali jsme o vás o všech. A Mílo, ty jsi hned začala shánět adresy všech. Že se zase sejdeme.

Spolužáci, pamatujete, když jsme se začali zabývat myšlenkou na sraz přes internet? Když Míla založila stránku třídy a my tam začali vstupovat a učit se komunikovat tak nějak po síti?

Řeknu vám, nevěřil jsem tomu, že se sejdeme. Hlavně Ty, Dášo, jsi nám v tom trochu dělala zmatek. My jsme si řekli, že bez Tebe to nepůjde. A Tys byla pořád v té Kanadě, kam ses před lety odstěhovala. Ale chápu, že jen tak si odtamtud odskočit popovídat se spolužáky, to není jako jít do večerky pro housky.

Přiznám se vám, že když už bylo jasno, že se začátkem října sejdeme, začal jsem se strašně těšit, protože většinu z vás jsem hezkých pár let neviděl. A začal jsem se také bát. Právě pro to, že jsem vás dlouho neviděl. A bál jsem se, jestli vás všechny poznám.

Moc dobře víte, že jsem přišel na ten sraz pozdě. O půl hodiny.

I když chodím většinou na čas, je to moje zásada, tady se mi to vymklo z rukou. Já vám totiž byl od rána strašně nervózní. Až moc. A taky jsem se bál, jestli poznám Dášu a Janu. Dášu víte proč. A Janu? No, byla to moje láska z osmičky. Platonická.

A najednou jsme byli všichni spolu. Těšil jsem se na Toma. Jenže on nepřišel. Místo něho na stole svítila svíčka. Souhlasíte se mnou, že to byla jediná smutná chvilka v tomhle večeru. Smíšek Tomáš to jistě z nebe potvrdí, viď, Tome?

Oldo, ty jsi tedy kus chlapa, 140 kilo! Láďo, pořád tě to v těch bankách baví pracovat? A počítat? Franto, proč jsi tak brzy odešel a ani se nerozloučil? Vláďo, pamatuješ, že jsme se pět let neviděli a týden před srazem jsem šel běhat do lesa a tys mne málem porazil na kole?

Honzo, Vašku, Milane. Vy jste pořád stejní. I vy, pane profesore Kneidle. Já si pamatuju, jak jste mne za ty krátké vlasy u ucha vytahoval. Au, ještě teď mne to bolí!

Milá Eliško, co jsme se toho naseděli v lavici. Snad ti ta čokoláda, kterou jsem ti na srazu dal, chutnala. Milí spolužáci, s Eliškou máme ve stejný den narozeniny. Eliško, jsi pořád stejně krásná.

Mílo, Blanko, Heleno, Ivanko, Jano, víte, že dvě z vás jsem dlouho nerozeznal od sebe? A které to byly, neřeknu!

Víte, mne v té hospodě na tom srazu připadalo, že vzduch kolem nás je čímsi nabit. I když jsme se jistě všichni v té osmé bé nemilovali, tady jsme byli prodchnuti takovou zvláštní milou energií, kterou se jen málokomu chtělo odpojovat. Pak někdo energii protnul a už se začal vytrácet jeden po druhém.

Bylo mi tam fajn. I pro to, že jsem dneska tu holku poznal.

Dášo, bylo mi jasné, že to jsi Ty, od prvního okamžiku. I proto jsem Ti v závěru ten příběh o nepoznání ze začátku musel prozradit. Za ty roky, co jsme se neviděli, jsem ho řekl už asi tisíckrát. Jen Tobě ne. A pak jsme na sebe mrkli, podali si ruce, objali, políbili na tvář a řekli si Čau.

Vlastně jsem si, milí spolužáci, ještě vzpomněl, že jsem se vám na tom srazu musel přiznat, že vás mám všechny rád, ale přece jen Jana byla moje láska. Tři měsíce jsem jí nadbíhal, ale kroužil jsem moc daleko. A pak jsme každý zmizel jinam.

Moji milí, byl to zkrátka fajn sraz. A to jsme se neviděli 33 let!

Musím vám ještě prozradit, jak ten náš sraz dopadl. Když jsem jel domů s Vláďou autem, jela s námi jeho dcera. A já ji, v dobré náladě, povídám: Slečno, dcero, uvědomujete si, že jsme měli sraz po 33 letech? Uvědomujete si, jak je ten váš táta starej? Ona se uchechtla, jak to mladí dovedou a my s Vláďou jsme se tomu začali strašně smát.

Těsně před tím, jsem mu pověděl, jak jsem své dceři říkal, že mám sraz po 40 letech. Hned jsem se opravil, že po 30 letech. Tak staří přece nejsme. Víte, spolužáci, co mi na to, dceruška, řekla? „Vždyť ono je to jedno!“

Milí spolužáci, až pozdě jsem si uvědomil, že měla pravdu. Vy, kluci, i vy, holky, jste totiž pořád zůstali stejní.

I ty Mílo, ty Honzo, ty Oldo, ty Blanko, ty Vašku, ty Eliško…

… a taky vy dvě Jano a Dášo.


jiri.macek@denik.cz

Autor je šéfredaktorem Deníku

region STŘEDNÍ ČECHY + Pražský deník