Pokud nepromluví nebo na nás nemává, nemáme potuchy, co po nás ten cizí člověk požaduje. V dalším momentě podle očí sice tušíme, že už jsme se s tou osobou někdy v životě setkali, dokud svoji identitu ale sám neprozradí, obyčejně jsme vedle jak ta jedle. Tím překvapivější pro nás bývá odhalení následované omluvou.
Ukazuje se, že v době pod rouškou máme deficit oproti Asiatům a lidem z arabského světa. My Evropané klademe odedávna při komunikaci důraz na ústa, zatímco oni, přivyklí zakrytému obličeji, trénují odjakživa pohled do očí.
Namyšleně se domníváme, že právě my jsme tím vyspělejším národem. V tomto směru máme však co dohánět. Do očí se díváme lidem stále málo a to je velká škoda. Jestliže platí tvrzení - oko do duše okno, o druhých i sobě samých bychom se přitom dozvěděli možná více, než jen z pohybu úst a vypouštěním mnohdy prázdných slov.
