Asi jen stěží si všichni dokážeme představit, jak se musel Dmytro Dolgopolov od čtvrtečního rána cítit. Sotva se probudil, okamžitě žhavil telefonní linky směr Luck, aby zjistil, jestli je jeho nejbližší v bezpečí. Naštěstí ano, jinak by se museli Kocouři s největší pravděpodobností obejít bez něj. Mohl říct trenérovi Démarovi, že raději bude mimo a utkání sledovat jen z prostoru pro střídání a i všichni fanoušci by jeho absenci ze solidarity pochopili.
Hlavní příbramský kouč po zápase přiznal, že měl obavy, jak Dolgopolov utkání zvládne. Jeho svěřenec ale i předvedl famózní a bezchybný výkon a po právu slavil každý získaný bod. Emoce z něj třískaly na všechny směry a nikdo se nedivil. „Nechápu. Hrál fakt famózně v poli, na nahrávce. Jeden z jeho nejlepších zápasů po taktické stránce. Mám k němu velký respekt. Ukázal, že sezona je jeho,“ řekl na jeho adresu kouč Démar. Jeho slova se dají podtrhnout.
Ač sám Dolgopolov přiznal, že rodina, přítelkyně i přátelé jsou zatím v bezpečí a bez obležení – situace se může změnit každým okamžikem, tak stejně to musí být pro něj psychicky náročné. Bravurně zvládnutý zápas proti Beskydám, jeho bývalému klubu, ale ukázal, že se jedná o hráče prvotřídní velikosti a Ukrajina na něj může být právem hrdá. Zejména výměna ve třetím setu 16:13 patřila jemu.
„Předvedl dvě neskutečné rybičky a pak ještě výborně nahrál do kůlu. Prostě předvedl to, co jsem od něj očekával. Je velký vlastenec a hodně to prožívá,“ pronesl Démar. Není se čemu divit. V záloze byl sice připraven mladý Rosenbaum, ale záložní plán nebyl “zatím“ aktivován. Může být však každým dnem. Dolgopolov dostal povolávací dopis, ale ještě zůstává v Česku. Když by bylo jeho město v ohrožení, půjde okamžitě do boje.
Příbramský nahrávač se tak rozhodl podpořit vojáky své vlasti alespoň tím, že uspořádal sbírku. Finanční výtěžek poputuje na konto na podporu ukrajinské armády, která nyní svádí boj o každý centimetr s ruským nepřítelem.
Dolgopolův případ zároveň ukázal i na jednu věc spojenou s Českem. Ruku na srdce. Na začátku minulého týdne byli Ukrajinci pro většinu národa jen “Úkáčka”, kterým se zaplatí minimální mzda a oni za ní udělají strašně moc práce. Češi jimi opovrhují, když je míjí na stavbách, v supermarketech, trafikách a kancelářích, kde po myjí kuchyňky a toalety. Nikdo si jich pomalu nevšimne.
A nyní ti samí lidé, ke kterým většina z nás přistupuje elitářsky, až pohrdavě, jsou bratři na piedestalu respektu a uznání. Zaslouženě, ano. Ale tohle je částečně české sociálně-ekonomické svědomí a nastává otázka, jestli se něco výrazně v těchto vztazích změní, až si Češi vyndají ukrajinskou vlaječku z profilovky a vrátí se pomalu do normálu, v němž by měli Ukrajinci hlavně levně uklízet.
