Protože upřímně obdivuji všechny, kdo se rozhodnou uspořádat nějakou akci a jdou tak se svou kůží na trh. Většinou nevděčný trh. Sám občas něco svolám a tak vím, že těžce nedostatkovým zbožím jsou lidské síly. V případě maratonu jich bylo potřeba opravdu hodně.
Navíc tady, u pořadatelů z SK Vlaška, mě na duši hřála ještě jedna věc. Ačkoliv je příprava stála spoustu sil, připravili dokonce dobové video a na start i do cíle přišli v dobovém oblečení, přesto nepotřebovali žádnou velkou pompu, oslavy, ani fanfáry. Prostě – děláme maraton. Když vás bude víc, než při jeho prvním ročníku v roce 1908 (bylo jich šest), budeme rádi…
Hledám své stanoviště
V sobotu dopoledne vyrážím na domluvené místo. Pravda, původně jsem plánoval mít trošku větší časovou rezervu, ale i tak mi přijde, že stíhám. Nestíhám. Hned první odbočku přejíždím.
Když dorážím na místo, které jsem týden kontroloval na mapě, abych jej našel, zjišťuji, že už u něj roznášejí kužely jiní kolegové dobrovolníci. A sakra! Jsem o silnici vedle. Mávnu na pozdrav a sjíždím do vesnice.
Ani druhý můj pokus nebyl úspěšný. Neboť i na silnici vedle už stojí dobrovolník. Čas se povážlivě krátí. Z rezervy je deficit, a to značně se prohlubující. Nezbývá než rezignovat na svou ješitnost a rozbalit mapu. Zjišťuji, že silnice, kterou hledám, byla ta, na které jsem potkal první dvojici dobrovolníků.
Lehce nasupěn obracím auto zpět. Když přijíždím na místo, kde jsem měl vykonávat svou dobrovolnickou činnost – ehm, myslel jsem si, že mám vykonávat svou dobrovolnickou činnost – naskočí mi v hlavě upozornění: tohle místo ti sice bylo PŮVODNĚ přiděleno, ale PAK bylo vyměněno. Ty stojíš jinde…
Opět tedy obracím auto. Nestíhám, těžce nestíhám domluvený termín. Uspokojuji se však, že první závodníci stejně přiběhnou až později. V hlavě mi běží text ze hry Švestka od Divadla Járy Cimrmana: Měl neschopnost myšlenku přijmout a naopak neschopnost myšlenku opustit.
Nešťastní předběžci
Roztahuji výstražný trojúhelník, hledám vhodné větve a umisťuji na ně doplňkové cedule: MARATON, 11-15 HODIN. Snad auta zpomalí.
Stihnu ještě svačinu? Někdo jde. Počkat. Neměl by vedoucí závodník běžet?
Nebyl to závodník. Dva pánové si na dnešek naplánovali turistický pochod. Z Prahy na Dobříš. „Jste naši předběžci?" dodávám jim odvahy zeptat se na to, co nechtěli slyšet. „Už nějaký čas si říkáme, jestli jsou tu ty značky na stromech kvůli dnešku," odvětil mi se znalostí odpovědi turista. Ujistil jsem je, že závodníci je budou provázet po celou jejich trať. Se slovy: „Minulý týden jsme vyrazili na kola a vedl tam tudy triatlon…," zmizeli v lese.
Budu nápomocen
Připravil jsem si do ruky papír, tužku, nastavil stopky. S odhodláním, že budu závodníkům hlásit pořadí a jak jsou daleko za vedoucím mužem. Taky jsem si chtěl čárkovat, kolik lidí už kolem mě proběhlo.
Přijíždí cyklista vedoucí lídra průběžného pořadí. Poprvé vstupují do vozovky a stavím auta. Uvědomuji si, že nevím, jak povzbudit maratonce. Pojmy, jako „makej, přidej" asi nebudou to pravé ořechové. Nakonec ze mě vypadne „super, Peťo, drž se!". Čistě náhodou to totiž byla jedna z pěti tváří, které jsem v pelotonu znal.
Dělám si čárku na papír, zapínám stopky.
Minuta pryč, dvě, tři. Kde, sakra, jsou další? Už přibíhá. Vstupuji do vozovky, trochu ho povzbudím, hlásím čas: „máš tři a půl na vítěze, teda na lídra," a čárkuji. Teď jsem tomu dal, jak můžu na 17. kilometru označit někoho v maratonu za vítěze? Můžu. Až do šestého běžce jsem to zopakoval ještě čtyřikrát…
Pak přiběhla první skupinka. Zastavuji auta zleva i zprava, povzbuzuji závodníky. Sakra, bylo jich pět nebo šest? Mé čárkování je v troskách.
Autobus? Tady jsi v lese!
Po třiceti minutách průběžného přebíhání závodníků přichází další chodec. Tentokrát s číslem. „Jsi okey?" ptám se a přemítám, kolik toho vím ze zdravovědy. Byl. Jeho přítelkyně běžela, on šel. A už jít nechtěl. Dotazem kde by našel nejbližší autobus, mě překvapil. Má odpověď, že odsud nic nejezdí ani ve všední den, natož v sobotu krátce po poledni, ho moc nepotěšila. Až při psaní tohoto článku mě napadlo, že to vlastně měl blíž zpět na start do Prahy než do cíle v Dobříši…
Přesně za hodinu od doby, kdy kolem mě proběhl vedoucí závodník, proběhl i závodník poslední a s ním cyklistický doprovod. Ten byl znamením, že má dobrovolnická práce končí.
Uklízím stanoviště a sedám do auta. Domů ale ještě ne. Jedu do cíle. Tam, spolu s připravenými běžci do půlmaratonu, vítám nejlepší maratonce. Gratuluji. Snad se za rok podaří pokračovat.
