Příbram jako dvojnásobný vicemistr České republiky letos nehodlá podlehnout žádnému soupeři a chce do Příbrami konečně přivézt zlaté medaile. V tom se shoduje i Doug, se kterým jsme připravili obsáhlý rozhovor.

Jak jste se dostal k nápadu hrát za Příbram a víte něco o městě nebo historii klubu?
O Příbrami jsem před rozhovorem s trenérem Sebastianem Fandertem neslyšel. Působil na mě jako velmi soustředěný trenér s vizí úspěchu. Po několika společných konverzacích můj zájem o to hrát v Příbrami o hodně vzrostl. Mluvili jsme o útočném schématu a týmové historii, což mě přesvědčilo o tom jít hrát do Česka. Z toho, co jsem pochopil, tak mají Bobcats obrovskou touhu vyhrát a já jsem toho chtěl být součástí.

Quarterback je samozřejmě ten nejdůležitější člen týmu – drží tým pohromadě a je viděn jako vůdčí osoba. Jak se na takové pozici cítíš v Evropě, kde je pozice quarterbacka asi více důležitá pro úspěch týmu než jakákoliv jiná pozice v USA?
Miluju pozici quarterbacka a mám s ní více než osmnáctileté zkušenosti. Role je to složitá, spousta momentů s velkým nátlakem, kdy jste buď hrdina, nebo ten co to pokazí, ale já bych to jinak ani nechtěl. Mojí velkou ikonou byl Brett Favre – pistolníkový a kovbojský typ quarterbacka, ale všichni v týmu věděli, že se na něho mohli spolehnout v jakékoliv situaci a já se snažím o to samé.

Je něco, čeho se jako návštěvník Evropy, konkrétně České republiky, bojíte?
O České republice jsem od svých kamarádů neslyšel nic jiného než jenom to nejlepší. Jazyková bariéra určitě bude částečný problém, ale to je součástí celé výzvy. Vlastně je to jeden z mých nejoblíbenějších prvků celého tohohle dobrodružství – poznávání nové kultury a jiného životního stylu než je ten můj. Je to velmi inspirující. Rodina a přátelé mi budou chybět, ale nemohu se dočkat, až se skamarádím s Bobcats rodinou a udělám si nové přátele. Moje největší obava je selhání. Není nic, co bych si přál víc, než přivézt do Příbrami zlaté medaile.

V Evropě jste již americký fotbal hrál. Můžete své zkušenosti v několika větách shrnout? Jak se americké a evropské týmy liší?
Byla to skvělá zkušenost. Když jsem hrál první rok v Evropě, pochopil jsem, jaké obrovské výhody má tento sport doma v USA, což mi hodně otevřelo oči. V Evropě je spousta talentovaných hráčů, ale vždy to nakonec končí u znalosti hry. Je skvělé vidět děti, kterým je 6 až 8 let se zájmem hrát americký fotbal, místo evropského standardu kolem 14-16 let. To dělá obrovský rozdíl. V jakémkoliv sportu nebo prostě v čemkoliv, co v životě děláte, jsou rozhodujícím faktorem mezi úspěchem a selháním takovéto malé věci. Tyto malé věci se dají rozvinout pouze skrze roky zkušeností a studování hry.

Máte před zápasem nějaký rituál? Někdo se rád modlí, někdo medituje…
Můj rituál začíná vždy snídaní. Hezká a velká snídaně, příprava mysli a těla na souboj. Dělám spoustu psychické přípravy a opakuji si herní plán několikrát dokola – představuji si hřiště a naše vítězství. Jsem pověrčivý a během herního dne jsem se vším velmi pečlivý. Před vkročením na hřiště se vždy pomodlím – abych já i moji spoluhráči měli sílu, a aby se na obou stranách barikády nestala žádná zranění.

Z pohledu zkušeností se hrou jste pro tým samozřejmě obrovskou oporou a americký fotbal znáte lépe než většina hráčů tady v Evropě. Myslíte si, že se od svých českých spoluhráčů můžete něčemu přiučit?
Jedna z největších lekci je asi to, že americký fotbal se zde hraje čistě pro zábavu. Je to hra a je jednoduché se nechat unést a začít to brát až příliš vážně. Jestli dokážeme nastolit balanc mezi vážností a zábavou, dokážeme skvělé věci. Na druhou stranu jsem v cizí zemi, jejíž jazykem nemluvím – nemůžu se dočkat cestování a poznávání kultury střední Evropy, ve které jsem ještě nikdy nebyl.

Jaká je vaše filozofie disciplíny?
Je jednoduchá – dobrá příprava předchází hořkému zklamání. Všichni, co budou v té šatně – hráči, trenéři, management a další pomocníci – něco obětovávají pro to, aby tam mohli být. Oběti pro týmový úspěch. Pokud se všichni naladíme na tuto stejnou vlnu, je úžasné to sledovat.

Jaké je slovo nebo fráze pod kterou chcete, aby si vás spoluhráči pamatovali a popisovali vás?
Muhammad Ali řekl: „Šampioni nevznikají v posilovně. Šampioni vznikají hluboko uvnitř -- chuť, sen a vize." Tato slova to perfektně popisují.

Co je váš největší sportovní úspěch?
Můj největší úspěch byl v roce 2009, kdy jsem jednu sekundu před koncem hry hodil a úspěšně dokončil „hail marry" (velmi náročná akce s dlouhým hodem míče, pozn. autora rozhovoru). Tato akce se stala nejlepší hrou pořadu Sports Center v americké televizi ESPN a ten týden jsem překonal i mojí ikonu Bretta Favra. Tehdy řekli: „Za hrou, která by mohla překonat Bretta Favra a Carsona Palmera, stojí Doug Webster ze Severního Newtonu, Kansasu." Bylo to neskutečné a budu si to navždy pamatovat.

Odkud čerpáte svojí inspiraci?
Každý den mě inspirují ti méně šťastní z nás. Mám skvělou rodinnou podporu, ale když jsem vyrůstal, tak všechno tak růžové nebylo. Hraju s velkým zápalem a neutuchajícím odhodláním k mé rodině a těm z nás, co měli méně štěstí a musí o svůj život aktivně bojovat. Pětileté děti s rakovinou s úsměvem na tváři. Od těch, co by klidně mohli zůstat ráno v posteli s omluvou, ale místo toho jdou ven a pomáhají ostatním. Od těch co neberou „ne" jako odpověď. Vy mi řeknete „to nedokáže" a já řeknu „tak se dívej."

JAKUB MRÁZ