„Seděl jsem, romanticky řečeno, v kruhu rodinném a sledoval televizi. Vedle mě seděla manželka, velký fanda volejbalu, moje dcera – volejbalistka a jak jinak, dívali jsme se na volejbal.

Dávali zrovna záznam čtvrtého utkání finále extraligy mužů Č. Budějovice – Dukla Liberec. Budějovice vedly 2:0 na sety a každému, kdo trochu volejbalu rozumí, bylo jasné, že už si vítězství v tomto ročníku nenechají vzít.

V místnosti byly cítit emoce – posmrkávání, zarudlé oči a v rukách kapesníky. Čtvrtý člen naší rodiny je totiž právě u sítě a bude na něm, jestli Č. Budějovice svůj třetí titul získají, či Liberec vzkřísí naději na obrat ve finálové sérii. Vojta nedal Liberci šanci a třemi bodovými údery ukončil celé finále.
Neměl jsem možnost kvůli svým jiným volejbalovým povinnostem být přímým účastníkem klání v Budějovicích, má žena s dcerou tam byly a zažily ten skvostný okamžik triumfu. Pro mě to ovšem nebyl jen triumf mého syna a Českých Budějovic. Pro mě to také bylo jisté zadostiučinění.

Na druhé straně u soupeřů hrál Vítek Rosenbaum. Oba hráči mají jiné úkoly a posty ve svých týmech, ale oba spojuje jedno – jsou to odchovanci z Příbrami a oba jsem kdysi spolu s ostatními trenéry a učiteli trápil na 1. ZŠ Příbram ve sportovních třídách.

Vyšlo to krásně. Přesně 1. září 1987 nastoupila na 1. ZŠ Příbram první sportovní volejbalová třída. Měl jsem tu čest mít je jako třídní učitel. Dodnes z nich zůstali vynikající volejbalisté – Petr Havrlík, Ondřej Boula, Oldřich Kozák… Tato parta tehdy hned získala mistrovský titul. Shodou okolností minulý týden starší žáci VO Příbram, též odchovanci sportovních tříd, získali titul ČR také.

Uvědomil jsem si, že těch dvacet let je velký kus života, a že by se asi člověk měl trochu zastavit a zamyslet se. Dvacet let sportovních tříd na 1. ZŠ Příbram nejsou jen úspěchy a tituly, přestože jich bylo požehnaně. Volejbal v Příbrami je fenomén, který je v rámci České republiky a možná i Evropy dost ojedinělý a originální. Není asi tolik měst, které se mohou v nějakém sportu pyšnit tituly a medailemi od žáků až po seniory či dokonce reprezentace, ale hlavně - v některých letech hráli extraligu jen odchovanci z Příbrami.

Jen pro ilustraci – v letošním roce získal mládežnický volejbal a nejen volejbal v Příbrami tato umístění (Pb deník již psal): 2. místo v Extralize juniorů, 2. místo v Extralize kadetů, 1. místo na Přeboru ČR starších žáků, 6. místo starších žákyň na Přeboru ČR, ženy postoupily do 2. ligy, muži byli devátí v Extralize a muži B skončili čtvrtí ve druhé lize.

Toto vše je zvláště z hlediska mládeže, opravdu vynikající. Ale uplynulé dvacetiletí také znamená, že za těch dvacet let vyšlo ze sportovních tříd více než čtyři sta hráčů a hráček. Samozřejmě, že všichni a všechny se nestali super volejbalisty, ale všechny ty čtyři roky na 1. ZŠ Příbram nějak poznamenalo, něco jim dalo a možná některým i vzalo. Nedělám si iluze, že všichni, kdo prošli sportovními třídami, z nich jsou jen a jen nadšeni a vzpomínají na všechno, co prožili na 1. ZŠ Příbram jako na radostné období. Přesto si myslím, že kdyby opravdu existoval boží soud (bohužel, jsem už jediný, který byl jako trenér i učitel celých dvacet let na 1. ZŠ), pro mě by nemohl dopadnout špatně.

Dvacet let je dlouhá doba a v mém případě to je více než polovina mého pracovního života. Za celou tu dobu se kolem mě střídali učitelé, trenéři a také ředitelé, a že jich bylo požehnaně! A každé čtyři roky odešla i celá jedna třída. Vždy to byla ztráta, ať jsem tu třídu učil, či jen trénoval. Každá třída mi něco vzala z těch mých zásob schopnosti učit, tolerovat, porozumět.

Věřím teorii, že každý, kdo pracuje s lidmi má jen omezenou zásubu těchto vlastností. Když učíte a trénujete – vydáváte se celý a ne vždy vám to ti druzí vrací v podobě úspěchu či alespoň uznání. Celých dvacet let jsem v sobě hýčkal představu, že jednou se se všemi znovu potkám a oni mě a já jim všechno vysvětlím. Taková představa zúčtování, usmíření a vrácení se do rovnováhy. Mnoha žákům a žákyním jsem spoustu věcí neřekl a v té době ani říci nemohl. A teď by byla šance. Dvacet let je doba, která stojí za to, jí prožít znovu ve vzpomínkách, stojí za to uspořádat setkání a tam najít dávno zasuté příběhy, postřehy, radosti a smutky.

Je mi jasné, že v praxi to fungovat asi nebude. Dát dohromady přes čtyři sta mladých lidí, kteří zatím nemají žádnou potřebu vzpomínat, protože život – alespoň ta jeho hlavní část, je ještě před nimi. Přesto si myslím, že něco by se udělat mělo.

Rád bych tímto vyzval všechny, kteří absolvovali sportovní třídy na 1. ZŠ Příbram, aby se se mnou spojili a zapůjčili mi fotografie ze svého pobytu na 1. ZŠ Příbram (hlavně celé třídy), abych tak mohl pro sebe, ale i ostatní, udělat malou výstavu, která by zachytila na fotografiích celou tu časovou přímku dvaceti let.“