Kdy jste začala s běháním? A jak jste se dostala k ultramaratonu?
S běháním jsem začala před šesti lety. Nejdříve jsem pobíhala jen po lese, až jsem se dostala na první soustředění a posléze na první závod, desítku. Takto jsem si pobíhala pět let, bez tréninku, až jsem loni zběhla maraton tímto stylem za 3:15 a rozhodla se, že to zkusím posunout dále. Vybrala jsem si trenéra a začala makat, přišlo zranění, osobák na maraton v Praze jsem posunula, ale Ondra Velička (tehdy ještě nebyl můj partner) se mi zeptal, jestli bych nechtěla za týden běžet MČR v ultratrailu Borák na 86 kilometrů. A já souhlasila, závod jsem vyhrála a u ultra zůstala a Ondra se stal mým partnerem (úsměv).

Na co je potřeba se nejvíce zaměřit, pokud se chcete věnovat dálkovým běhům?
Na sebe. Opravdu, věnovat se tělu, aby dokázalo vydržet tréninky, správně jíst, aby mělo energii a také relaxovat, nestresovat se, aby nebyl mozek zahlcen a dokázal na trati vypnout. To je hodně důležité.

V čem se liší trénink na klasický maraton a ultramaraton?
Tréninky jsou podobné, ale hlavní rozdíl vidím v intenzitě, která je při tréninku na klasický maraton větší. Na maraton musíte mít větší rychlost, takže více rovinek a úseků, na ultra musíte mít zase větší vytrvalost, takže více objemů. Laicky řečeno delší běhy.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch? 
Trochu jsem nad tím v poslední době přemýšlela a asi mým největším úspěchem je český rekord ve dvanáctihodinovce 127, 6 km, který jsem zaběhla, aniž bych se na tento závod, nějak zvlášť připravovala. Dále si cením druhého místa v závodě ve Winschotenu na 100 kilometrů, kde jsem s takovým umístěním nepočítala a navíc se mi podařilo zaběhnout přísný limit na Spartathlon, zaběhla jsem ho za 8:09:45. Posledním velkým úspěchem je pak 2. místo v Číně v závodě na 24 hodin, kde si ale ještě více vážím toho, že mě zástupci federace IAU pozvali.

Pojďme teď právě k již zmíněné Číně. Jak to tedy bylo s vaší účastí na tomto závodu?
Závodu jsem se zúčastnila na pozvání víceprezidenta IAU, který mně a mému partnerovi osobně napsal. Jinak se tohoto závodu zúčastnit ani nedá. Teda dá, ale vyjde to draze. Byli jsme tak s Ondrou pozváni mezi elitní běžce z celého světa a toho si nesmírně vážím.

Vytrvalkyně Kateřina Kašparová.

Jak to vypadalo po organizační stránce? 
Organizace celého závodu proběhla na jedničku. Čína je v tomto směru velmi napřed. Koupila Ironmana, investuje do ultra, prostě ví, co v budoucnu pofrčí. Podle toho byl také zorganizován celý závod, kdy jsme měli zajištěný veškerý potřebný servis a například každý elitní běžec měl přidělený také osobní support.

V čem je tedy hlavní rozdíl mezi ultra u nás a ve světě? 
Co mohu posoudit ze zkušenosti, tak v organizaci a přístupu. Ale velký problém je ve sponzorech a v tom, že se v České republice o ultra nikdo příliš nezajímá. Ultra je v dnešní době na vzestupu, což svět a především právě Čína pochopila. Já jsem letos v České republice vyhrála všechny závody, které jsem běžela, včetně titulů MČR na 24 hod a v ultratrailu. Ve světě jsem byla druhá, ale o sponzory je i tak nouze. 

Vraťme se zpátky k závodu. Nedělal vám problém časový posun, popřípadě smog, který je v Číně opravdu extrémní?
Podmínky byly opravdu velmi těžké. Přiletěli jsme ve čtvrtek ráno a v sobotu nás čekal závod. Takže jsme se museli srovnat nejen s časovým posunem 7 hodin minus, ale především s teplotním rozdílem a velkou vlhkostí. Smog tak byl také obrovský, ale hlavním problémem byla ta vlhkost. Byla potřeba se neustále polévat.

Jaké jsou pocity běžce, během tak dlouhého závodu?
Já říkám, že to není ani tak závod jako zážitek. Vezměte si, kolik se vám toho stane za jeden den, kolik nečekaného se přihodí, co vás třeba najednou rozbolí. Navíc tělo nejde naprogramovat. Musím říct, že jsem v Číně zažila největší fyzickou bolest v životě, kterou si málokdo dovede představit. Jednu chvíli jsem trpěla tak, že jsem dokonce řekla, že končím. Ale šla jsem na doporučení na masáž a po hodině týrání jsem se vrátila do závodu, silnější a bez bolesti (úsměv).

Co bylo nejdůležitějším klíčem k vašemu úspěchu?
Nám velmi pomáhá, když s Ondrou můžeme běžet spolu a navzájem se podporovat. Stejně tomu bylo i v Číně, kdy jsem měla krizi. Člověk ale ví, že tomu druhému to přiznat nemůže, protože by ho to ovlivnilo, a tak se snaží běžet dál a nedat to znát. Dalším důležitým klíčem byla masáž, kterou jsem absolvovala, když jsem na hodinu odstoupila ze závodu. Poté jsem se na trať vrátila a doslova jsem letěla, což nás opět oba nakoplo k tomu, že jsme makali, až do konce, a nakonec z toho byla dvě druhá místa.

S jakými ohlasy jste se následně setkala?
Všichni byli zvědaví, protože ze závodu nebyl poskytnutý žádný on-line přenos. Ohlasy po závodě byly neuvěřitelné, pozitivní a všichni byli nadšení. Musím říct, že jsem byla až překvapena, kolik lidí nám fandilo. Oba s Ondrou považujeme závod v Číně jako odměnu za vytrvalost a odhodlání v trénincích a úspěšných závodech doma.