Kliknutím zvětšíteJak začala vaše cesta k šesti titulům mistryně světa?
K aerobiku mě přivedla moje maminka a později i trenérka Lenka Chlebnová, která sama závodila s Olgou Šípkovou, Václavem Krejčíkem a dalšími známými osobnostmi z fitness sféry, které se staly průkopníky tohoto sportu v České republice. Jelikož ale v Příbrami nebyl žádný závodní oddíl, začala jsem později než je zvykem, a to ve čtrnácti letech. Jezdila jsem po Prahy, kde jsem se učila právě pod vedením Olgy Šípkové, která se stala první českou mistryní světa ve sportovním aerobiku. Poté co mamka založila před patnácti lety klub v Příbrami, přesunula jsem se tam a začala se věnovat fitness stepu.
Co pro vás znamenala možnost učit se od takové ikony?
Bylo to po všech stránkách skvělé. Měli jsme výborné podmínky, dobrou partu. Získala jsem spoustu zkušeností, ze kterých těžím dodnes. I když bylo občas velmi náročné skloubit tréninky, které jsme měli čtyřikrát týdně, se školou, vzpomínám na tohle období velmi ráda.
V čem konkrétně byla podle vás největší zkušenost?
Do té doby jsem závodní formu znala pouze z videa, protože byla dostupnější spíše komerční verze, takže všechno pro mě bylo úplně nové. Jelikož jsem se mohla učit od těch nejlepších, takže byl přínos úplně ve všem. Nejvíce samozřejmě v tréninku, ať už v jeho intenzitě, ale především v jeho správném provedení.
Bylo obtížné se v době vaší aktivní kariéry prosadit? Jak velká byla konkurence?
Aerobik byl v rozkvětu. U nás se zakládalo stále více závodních oddílů, což byl impuls a motivace pro všechny, kteří se dosud věnovali komerční formě, protože dostali možnost vzájemně měřit své síly. Konkurence byla velká. Nejen u nás, ale i na mezinárodní scéně, kde byli největšími soupeři například závodníci z Ruska, Nizozemska nebo Austrálie.
Jak svou kariéru hodnotíte? Nelitujete, že nezávodíte v současné době?
Hodnocení je pozitivní. Získala jsem nejen medaile na české scéně, ale hlavně šest titulů mistryně světa, takže jsem naprosto spokojená.
Úspěšná je i vaše sestra Daniela. Funguje mezi vámi nějaká rivalita?
Tím, že jsme šest let od sebe, tak mezi námi žádná rivalita nebyla, protože jsme nikdy nezávodili proti sobě. Naopak, když jsme poté byli spolu v týmu, byla to pro nás výhoda, protože jsme na sebe byli zvyklé, znali jsme se, což je pro důležité pro synchronizaci sestavy. Těch šest titulů jsme také vybojovali společně.
Vy se nyní věnujete trenérské dráze. V čem je to pro vás jiné?
Hlavně na velkých závodech mi stoupá tep, protože si moc přeji, aby se to všem povedlo. Pozice trenéra je těžká v tom, že během závodu nemůže výkon svých svěřenců ovlivnit. Těžko soudit, jestli je lepší pozice závodníka či trenéra, protože v obou případech jste před závodem nervózní. Jako trenér máte i více organizačních starostí.
Jak se aerobik posunul od doby, kdy jste závodila?A co jeho budoucnost?
Sestavy jsou náročnější a propracovanější. S nadsázkou řečeno, to, co jsme cvičili v naší době, dnes cvičí děti. Rozvíjí se základna a do budoucna se uvažuje i o pokusu zařadit aerobik mezi olympijské sporty. K tomu je ale potřeba rozšířit členskou základnu.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
