Mentální kouč Radek Šefčík: Berdychovi chyběl X-faktor, v Plzni hrozí čistka

„Pokud chci změnit budoucnost, musím přehodnotit minulost,“ říká čtyřiačtyřicetiletý odborník na psychologii. Své klienty proto vede zpátky do dětství zpracovat traumata, křivdy či výčitky.

Jak jste se dostal k mentálnímu koučinku?
První impulz přišel přes bojová umění. Dělal jsem karate, později i brazilské jiu-jitsu, MMA, box a thajský box. Odešel jsem do Ameriky, kde jsem trénoval třikrát denně, ale zjistil jsem, že nemám šanci proti borcům, kteří trénovali o polovinu méně. A tehdy jsem si uvědomil, že kromě fyzické je zde i část mentální. Ke koučinku mě následně přivedl jeden z mých amerických mentorů. Začal mě vést, dávat postupy a já to aplikoval v praxi. V Americe stále spolupracuji s člověkem, který působil u námořnictva Navy Seals. A ještě v devadesátých letech tohle byly utajované věci. Teď se tyto metody dostávají na veřejnost.

Házenkářský pamětník Vilém Swaczyna: Hrávali jsme na asfaltu a klouby trpěly

Začínal jste s vojáky. To musela být velká škola, že?
Měl jsem kontrakt s armádou a s Ministerstvem vnitra Slovenské republiky. A do bojové přípravy lidí ze speciálních jednotek jsem začal vkládat mentální prvky – stres, koncentraci, práci pod tlakem, se strachovými rovinami a také s archetypy. Ohromně se to osvědčilo. Ti chlapci mi za měsíc za dva hlásili obrovské změny. A řada z nich byli i sportovci, tak jsem dostal ke sportu.

Jaké to je pracovat s odstřelovačem? Musí se umět vyrovnat i se zabitím člověka.
Je tam víc elementů. Jeden je bojový, to znamená práce v bojové zóně, koncentrace, jak dokážu v danou chvíli ovládat myšlenky, nepanikařit, být ve stavu flow… To jsou sportovně psychologické metodiky. Ale pak pracujete i s osobností daného střelce, s jeho hodnotami, výčitkami, traumaty z dětství… Pokud nemá zpracovanou minulost, tak má problém a v téhle profesi nemůže být. Zde už používám i terapeutické metody. To už není sranda. Jde o lidský život.

Přesto to musí být pro vojáka těžké zpracovat takové věci.
Měl jsem osobní zkušenosti s lidmi z Delta Force v Americe. Vedl jsem rozhovor s jedním člověkem, který zažil asi pět momentů, kdy musel někde v Kolumbii zlikvidovat protivníka ručně nožem. Tohle bylo pro něj strašně náročné na zpracování. Mě to na začátku mé koučinkové kariéry zajímalo, jak s tím pracují. Jedná se hlavně o traumatologii. Když to vezmu celkově, tak chlapci v reálu nasazují svůj život a v úctě ke všem lidem, co s nimi pracují, si nemyslím, že mají tak dobrou metodiku na to, aby to s nimi uměli tak dobře rozebírat a ti kluci to dokázali zpracovat. Obvykle jsou pak nechaní napospas.

Prvním vaším velkým sportovcem byl tenista Tomáš Berdych. Často se řešilo, proč nevyhrál grandslamový turnaj. Co si o tom myslíte vy?
Jednak z pohledu historie zažil nejsilnější éru velikánů: Federer, Djokovič, Nadal, později vylétl Murray. To není výmluva, ale fakt. A za druhé, ač Berďa má talent obrovský, tak chyběl pověstný X-faktor, který lze nyní těžko pojmenovat. S Tomášem jsme tehdy neotevřeli některé hlubší věci z jeho minulosti. Ono totiž záleží na tom, kam až vás je ochoten klient pustit. A v této oblasti jsme se dostali jen na okraj, nebo vůbec. A výš se dostanete, pokud vás tam člověk pustí. Není to jenom o sportu. Záleží na tom, zda je ochoten jít do minulosti, podívat se na vztahy, výchovu, traumata z dětství… To byl možná jeden z důvodů, proč se u Tomáše neotevřel zmíněnýX-faktor a grandslam neurval. My jsme spolu začali dělat v roce 2008 a o dva roky později se dostal do finále Wimbledonu. Během týdne porazil Djokoviče, Federera a až ve finále prohrál s Nadalem. Tehdy svůj výkon po sportovně psychologické stránce posunul na vysokou úroveň. Jenže Federer i Djokovič potom udělali po mentální stránce daleko větší progres. I tak musím před Tomášem smeknout za to, co dokázal.

Úspěchy jste slavil i s tenistkami Kvitovou, Cibulkovou a Strýcovou. Co jste probírali?
S Petrou Kvitovou jsem začal spolupracovat až po jejím druhém triumfu ve Wimbledonu. Hodně jsme řešili její trauma z přepadení. V tom období jsem začal pracovat i s Bárou Strýcovou.

Známé byly její výbuchy vzteku. Ty jste zpracovávali?
Ano, tam to bylo náročné, ale Bára udělala obrovský progres, výsledkem bylo loni semifinále Wimbledonu a post jedničky ve čtyřhře. S Dominikou Cibulkovou jsme začali v roce 2014 a dva roky nato vyhrála Turnaj mistryň. Dokonce o tom napsala knihu. Všeobecně se mi lépe pracuje s ženami, protože jsou schopny víc otevřít hluboké věci z minulosti. U nich je posun rychlejší.

Nejlepší český vodní pólista Martin Faměra: Snem je olympiáda, za Španělsko

Vedete i Adriána Guľu, slovenského trenéra, který po Pavlu Vrbovi převzal Plzeň. Vnese do českého fotbalového prostředí novou vlnu?
Inovátor bude určitě, ale jednoduché to mít nebude. S Áďou Guľou děláme sedm let, nejdřív v Trenčíně, poté jsme postavili na nohy Žilinu. Věřím, že bude používat stejné vzorce, například fotbal jako životní styl. Ví, že výkon na hřišti ovlivňuje to, co se děje mimo hřiště. Homogenita týmu souvisí s tím, jak kvalitní čas hráči tráví spolu. Tohle zvyšuje výkon týmu, ale ne každý to přijme.

Právě Plzeň bude v tomhle směru zkouškou. Tamní fotbalisté jsou dost svéhlaví.
Ze začátku to může být pro některé hráče náročné, ale kdo to přijme, tak půjde rychle nahoru, a kdo to nebude respektovat, tak bude vyselektovaný z týmu. Vím, jak to bylo v Žilině. První rok byly čistky hráčů, přivedli jsme nové, kteří byli schopni akceptovat systém práce. První rok byl ve znamení změn, pak jsme šli nahoru a třetí rok, v sezoně 2016/17, jsme vyhráli ligu.

Jenže Adrián Guľa v Plzni tolik času nemá. Zvládne to?
Myslím si, že mentálně je na to připravený. Áďa je stratég, sám tyhle věci studuje. Angažmá v Plzni bude testovat i jeho osobnost, a to má rád. A otázka je, jak zvládne nové prostředí a tlak okolí.

Co říkáte na práci Jindřicha Trpišovského ve Slavii?
Mám tam své fotbalisty, ale nechci být konkrétní a jít do interních věcí. Jsou tam i podprahové věci. Třeba hráči, kteří nehrají a přitom by mohli hrát, ale každý trenér má své vyvolené. Ale tu homogenitu týmu kouč uchopil velmi dobře a tím dominují. Je to o osobnosti trenéra, který do toho dává svoji pečeť. Výsledky, které slávisté udělali v Lize mistrů, byly fantastické. Úcta a respekt před nimi. Jsem zvědav, jestli se jim Plzeň na jaře přiblíží.

Sportovní rok 2019: to byly rekordy, skandály i kuriozity. Co přinese ten nový?

Jaké jsou nové trendy v mentálním koučinku?
Řada věcí už je tady stovky a tisíce let, vycházejí z východních filozofií. Trendy se točí stejně jako v jiných oborech, jen tomu někdo dá nový název. Ale hlavní trend je, že trenéři se nejdříve musejí učit pracovat se svojí mentální stránkou až potom s tou u hráčů. Trenér, který chce posunout svůj tým na vysokou úroveň, tak musí nejdřív na vyšší level dostat sebe. Ale ne každý chce řešit svoji osobnost. Třeba Adrián Guľa už ví, že to je o něm.

Změnit život touží i obyčejní lidé. Co byste jim poradil?
Začít otázkami. Co bych vlastně chtěl? Co jsem ochoten pro to udělat? Proč jsem tam, kde jsem? A s někým dobrým udělat retrospekci, historickou sebereflexi, jaké aspekty mě dostaly do tohoto bodu. Je to hluboká práce, ale výsledky mohou být vidět už za pár měsíců. Já říkám: Budoucnost změníte tehdy, když přehodnotíte minulost. Do ní se moc lidí nevrací. Každý se dívá na cíl, ale neuvědomuje si, že v podvědomé rovině vás stále drží minulost, výchova, traumata z dětství či sociální faktory. A to vás ovlivňuje. A pak je důležité se také ptát, co mi to přinese, až se tam dostanu. Cokoliv děláme, nám totiž dává benefity, proto je třeba hledat motivaci, zápal, drajv jít za tím. Když tohle nenajdu, tak se budu pořád točit kolem jednoho bodu. A budu se sebou manipulovat, nebo okolí bude manipulovat se mnou. Změna je podle mě věcí motivace. Bohužel, pro některé lidi je motivátorem ke změně až bolest.

Jaká je vaše životní filozofie?
Moje filozofie je o konstantním růstu. Život je o růstu a o zlepšení. V momentě, kdy přestaneme růst a zlepšovat se, tak umřeme. Je to tedy růst spojený s určitou kontribucí dávat lidem nezištně a naplněný láskou. V momentě, kdy něco takového není naplněno, moje životní filozofie se rozpadá.

Tenisté chtějí podpořit boj s požáry v Austrálii. Připojila se i Plíšková