Přetvařovat se prý nemusí. „K nám chodí skvělí lidé. Povídat si s nimi je pro mě přirozené. Příbram je malé město, potkáváme se i venku, zdravíme se, což je moc příjemné,“ vysvětluje provozní, jež si dovede poradit i v konfliktních situacích. „Samozřejmě občas něco zaskřípe, ale klienti jsou rozumní. Dobře vědí, že jsem třeba stroj nerozbila a máme snahu závadu co nejrychleji odstranit. Určitě je to ta méně zábavná část komunikace, ale nemám s ní problém,“ popisuje s dovětkem, že se obě funkce doplňují. „Pokud bych si musela vybrat, volím cvičení, ale záměrně dělám oboje. Od dětství jsem si přála být instruktorkou. Co si ale budeme povídat, i když máte práci sebevíc rád, občas se vám do ní nechce. Já si chci cvičení nechat, jako koníček a splněný sen,“ zdůrazňuje.
Sportuje, co si pamatuje, ale nikdy netoužila po medailích. „Nejsem orientovaná na výkon, spíše na kladné pocity z cvičení,“ sděluje Lucie a vypočítává, že od školky chodila na rytmiku, později na balet a věnovala se tanečnímu aerobiku. V pubertě začala, jako téměř každý teenager, řešit postavu. Objevila K2 HIKING, což je cvičení na páse, a pojí se s ním i její instruktorské začátky. „Koukala jsem na slečnu, co předcvičovala a uvědomila si, že přesně tohle chci,“ usměje se a upřesní: „Chci předávat lidem pozitivní energii a pomáhat jim k tomu, aby se ve svém těle cítili lépe.“
Lucie je všechno, jen ne suverén. První okamžiky v roli instruktorky pro ni nebyly snadné. „To je o povaze. Někdo je introvert a druhý extrovert. Já tak napůl. Nové věci, situace a lidé mně občas nedělají dobře, což může znít jako problém, ale jakmile si zvyknu, tak už vše prostě miluji,“ sděluje cvičitelka, která se „kousla“, trému překonala a nikdy toho nelitovala. „Lidé mi dávají zpětnou vazbu. Jsem nadšená, pokud mají výsledky, ale největší radost mně dělá, když je cvičení baví a odcházejí s úsměvem, přestože překonávali své hranice,“ podtrhuje mladá žena, jež se zaměřuje na power jógu, pump fit, stretch & core a legs & booty attack.
Každé cvičení je pro všechny. Nikdo není lepší ani horší
Její slova úplně nekorespondují s další činností. Volejbalisté Troxu letos zazářili v extralize a v konkurenci milionářských klubů senzačně postoupili do semifinále. Svůj podíl na tom měla také Lucie, která se starala o jejich pohybovou průpravu a ve volném čase v hale fandila. „Byla jsem někdy možná šílená fanynka, ale hlavně jsem týmový a podporující člověk. Všichni jsme chtěli vyhrávat, to je jasné. Byla jsem nadšená, když se to klukům dařilo, ale nebyli pro mě horší, pokud prohráli. V tom jsem se nezměnila. Podporovala jsem je za každé situace,“ zdůrazňuje.
Stejné to má u amatéra s třicetikilovou nadváhou. „Jsem toho názoru, že je každé cvičení pro všechny. Samozřejmě nedokážeme věci dělat s totožnou váhou, ve stejném tempu a rozsahu pohybu,“ míní Lucie, která termíny jako „nejslabší článek“ neuznává a uvědomuje si, že je na lekcích právě pro to, aby se klienti cítili komfortně. „Hodinu musím vytvořit tak, aby se na ní nikdo nenudil a nikoho nezničila. Nikdo není lepší ani horší. Ano, někdo je zkušenější a někdo ohebnější. Nedělám rozdíly mezi lidmi a chci, aby odcházeli domů, jako ti nejlepší,“ zakončuje Lucie.
