Kliknutím zvětšíte„Je to o dost náročnější, ale rozhodně přínos. Snad vše zúročím v dalších sezonách,“ věří pětadvacetiletá motorkářka. Doma je na Mělnicku, patří do týmu z Příbramska a za tréninky vyráží i do dalších koutů Středočeského kraje. Vedle vlastního závodění se jako doprovod už poněkolikáté účastnila rally, která v Africe navazuje na původní Dakar.
Vyzdvihla byste nějaký úspěch své šesté závodní sezony?
Celkové jedenácté místo na mistrovství Evropy v enduru v ženské kategorii považuji za největší úspěch nejen za loňskou sezonu, ale i celkově.
Loňská sezona byla ve vašem podání taky hodně o zranění…
Bohužel je to tak. Prostě smůla. Hned na prvním enduru v Uhlířských Janovicích jsem měla pád, který víceméně ovlivnil celou sezonu. Vážně jsem si poškodila rameno. Dlouhou dobu s tím nešlo jezdit a veškeré plány byly pryč. Po návratu jsem ihned měla další, už menší zranění – otřes mozku a sešitou ruku. Po tom všem bylo dost těžké odbourat blok v hlavě. Nakonec se snad podařilo.
I z předešlých let by se chtělo říct, že už máte se zraněními vybráno, což ale ve vašem sportu asi nejde, co?
To rozhodně ne. Čím opatrněji člověk jede a přemýšlí, aby si nic neudělal, o to horší to bývá. S čistou hlavou je to o něčem jiném. Asi u žádného sportu nejdou eliminovat zranění. Bohužel to k tomu patří.
Co stěžejního vás čeká v letošní sezoně?
Priorita je pro nás seriál mistrovství Evropy v enduru. Dále český seriál endura, jehož dva podniky se pojedou na Slovensku. Budu se snažit zúčastnit se co nejvíce závodů. To je ten nejlepší trénink.
A nějaké konkrétní cíle?
Být v první desítce na mistrovství Evropy mezi ženami. A samozřejmě dojet všechny závody bez zranění – to je nejdůležitější.
Už třetí sezonu budete startovat pod křídly sedlčanského Haruda Teamu RAC. Jak funguje vaše spolupráce?
Bez podpory týmu v čele s manažerem Miroslavem Harudou by to rozhodně nešlo. Nemohla bych si dovolit jezdit, jak jezdím. Navíc u nás panuje přátelská, až rodinná atmosféra, což je opravdu důležité. Jsme super parta. Velkou podporou jsou pro mě i ostatní sponzoři.
Na nadcházející sezonu vám prý manažer Haruda nachystal nějaké překvapení…
Změnou motorky mě mile překvapil. Budu startovat na novém čtyřtaktu, na kterém jsem dříve pořádně nejezdila. Snad půjde o změnu k lepšímu.
V závodním poli už nejste nováčkem. Cítíte, že respekt mezi mužskou většinou?
Musím uznat, že vcelku ano. Připadám si celkem rovnocenně. Nemyslím, že by mě kluci brali jako holčičku. Naopak zapadám mezi ně. Spousta lidí mi zároveň hrozně fandí a obdivuje, což mě taky hodně žene dopředu.
Změnil se nějak váš pohled na závodění za těch šest let?
Přijde mi, že v době mých začátků byla na závodech obecně úplně jiná atmosféra. Více přátelská. Nyní si skoro každý hraje na svém písečku, což je škoda. Sama jsem na začátku byla ze všeho vykulená, nic neznala, byla bez zkušeností. Když už člověk není úplný nováček, prožívá to jinak. Už vím, do čeho jdu a co od závodů chci.
Proměnila se za tu dobu konkurence v ženském závodním poli?
V Česku bohužel moc ne. Konkurence v ženském enduru je stále malá. Pár holčin sice přibylo, ale stejně nás není moc. Proto budu i v letošní sezoně v rámci závodů AČR startovat s muži. Je to asi jediná cesta, jak být lepší. Přitom na motocrossu a v zahraničních závodech je ženská konkurence na úplně jiné úrovni. Třeba na mistrovství Evropy endura v Lotyšsku byla dvacítka žen, to už je slušný počet.
Jste s ostatními závodnicemi rivalky nebo kamarádky?
Mimo závody jsme rozhodně kamarádky a dokážeme se spolu bavit také o normálních věcech, nejen o motorkách. Při závodě ale kamarádství končí a nastává rivalita, to bude asi všude stejné.
I vám určitě narušuje přípravu neustupující paní zima. Vyjela jste už letos?
Chladné počasí opravdu není ideální, ale většinou se dá najít nějaká sjízdná trať. Spoustě motorkářů se samozřejmě nechce a čekají, až bude tepleji. Pak je tu pár bláznů, které počasí nezastaví, ať sněží, mrzne, nebo prší.
Včetně vás…
Beru to tak, že při závodě si taky nemohu vybrat počasí a musím závodit. Letos jsem poprvé šla na trénink koncem ledna a jezdím téměř každý víkend. Když se chce, většinou se nějaká trať najde.
Jak je to v Polabí, tedy v nížině, s vhodnými terény na přípravu?
Je u nás jedna menší pískovna, ale tam moc netrénuji – není to oficiální trať a hlavně není pořádně s kým. Není to jen o tom, že vezmu motorku a jdu se svézt. Většinu zimy jsem strávila v týmové pískovně v Dražeticích (u Dobříše), případně na louce, kde nám manažer nechal připravit zatáčky a drážky – to je základ rychlých časů na závodech.
Hned po Vánocích se pravidelně balíte a vyrážíte jako členka slovenského týmu na rally do Afriky. Zdá se, že už je to taková tradice a rutina ve vašem podání, a to včetně trávení přelomu roku daleko od domova…
Letos jsem měla jako doprovod na Africa Eco race tu čest už počtvrté. Nelze úplně říci, že je to tradice. Nikdy to není plánované dlouho dopředu. Rozhodně to beru jako pozitivum. První rok pro mě nebyl zrovna nejlehčí. Celá rally i skoro měsíc strávený s téměř cizími lidmi bylo něco úplně nového. Nyní je to jiné. Za ty roky jsem nasbírala spoustu zkušeností, vím, co a jak chodí, dokážu se o ledacos postarat.
Je to více práce, nebo zábava?
V první řadě práce. Funguju hlavně jako strážný anděl pro Jančího Zaťka a podpora pro celý Slovakia Rally Team. Zařizuji vše potřebné. A jelikož se jedná o motorky, je to pro mě zároveň i zábava, což je na tom to nejlepší. Hrozně mě to baví. Domů pak přijedu s čistou hlavou, odpočinutá od motorek a natěšená na tréninky.
Bylo letošní africké dobrodružství něčím výjimečné?
Afrika je každý rok něčím výjimečná. Vždy si odvážím spoustu zážitků. Letos mělo bohužel dost týmů technické problémy. Ale navzájem jsme si pomáhali, to se mi moc líbilo. Vytvořili jsme takový slovensko-česko-norsko-ruský tým (smích). Bohužel ani nás neminuly problémy a jedna motorka k Růžovému jezeru nedojela. Je to velký závod a technika zradit může. Nejdůležitější ale bylo, že všichni zůstali v pořádku.
Nesvrbí vás ruce, když se účastníte tak velkého podniku „jen“ jako doprovod?
Už jen být součástí tak velkého závodu je ohromné dobrodružství. Beru to spíš tak, že si taky musím někdy od ježdění odpočinout. Doma nejsem schopná nechat motorku stát a nejít trénovat. Takže měsíc pauzy přijde vhod. Ale nemohu říci, že by mě nesvrběly ruce.
Nad vlastním startem jste nezauvažovala?
Sem tam jsem podobné myšlenky měla. Není to ale tak jednoduché, jako vyjet si na závodní víkend v Čechách. Tohle je rozhodnutí minimálně na rok dopředu. Start je finančně dost náročný. Fyzická příprava jiná. U nás ani nejsou podmínky na tréninky. Za písky a dunami se musí cestovat. Neříkám, že by mě nelákalo zkusit si to, ale prozatím zůstává prioritou enduro.
Na závěr si dovolím trochu osobní otázku: Jak vnímáte, že vaše vrstevnice už zakládají rodiny, nebo si užívají života, zatímco vy věnujete téměř všechno volno a také úspory do závodění?
Nad tím se snažím moc nepřemýšlet. Mám to nastavené asi trochu jinak. Snažím se věnovat motorkám, jak to jen jde. Rodinný život mi nikam neuteče. Na motorkách máme takový druhý život. Ale jsem spokojená. Myslím, že si taky užívám naplno. Díky motorkám jsem se dostala na místa, o kterých se mi předtím snad ani nezdálo.
Kromě práce a motorek už toho asi příliš stihnout nejde, že?
Volného času bohužel moc nemám. Když nejsem v práci, snažím se věnovat fyzické přípravě. Víkendy automaticky rezervuji pro závody, nebo trénování. Vážím si, že mám kolem sebe super rodinu a přátelé, kteří mi tohle tolerují a nevyčítají mi, že na ně nemám tolik času. Chápou mě, respektují můj sen a hlavně mi fandí, za což jim všem moc děkuji.
Musíte mít motorky hodně ráda.
Je to tak, motorky jsou tak nějak můj život. Neskutečně mě baví a naplňují. Užívám si každou chvilku v sedle. Je to sice hrozná dřina, ale mám pak radost, když vidím pokroky, jaké jsem udělala.
Co vás na závodění nejvíce baví?
To asi nejsem úplně schopná říci. Beru to jako celek, který začíná přípravou, pokračuje tréninkem a končí závodem, který si snažím užít. Mám ráda tu závodní atmosféru, lidi kolem sebe a hlavně vůni benzinu (smích).
Slyšel jsem, že plánujete koupi kola. Je to vhodný doplňkový sport k enduru? Přece jen to nejezdí samo…
(smích) Kolo sice samo nejezdí, ale o tom to asi taky je. Myslím, že je to jeden ze základních doplňkových sportů k enduru. V rámci zimní přípravy pravidelně docházím na spinning, což je dost podobné. Navíc se dá jezdit v lese a nerozčiluje to lidi jako motorky.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
