Co se dělo po příjezdu do včerejšího maratonského bivaku v Sakaka? Posádka týmu Big Shock! Racing se v rychlosti ubytovala ve velkém stanu na přistavených matracích a hned se vrhla do práce. Jejich závodní kamion, prošel důkladnou kontrolou.

„Zaměřili jsme se na spojovací tyč řízení, která v předchozí etapě dělala neplechu. Rozebírali jsme a znovu skládali jednotlivé části, abychom se přesvědčili, v jakém jsou stavu, ladili jsme i celou geometrii nastavení přední nápravy, opravovali utržený šroub na zadním diferenciálu, který způsoboval lehký únik oleje, měnili pneumatiky…,“ líčil s odstupem času palubní mechanik David Švanda.

Už v bivaku se objevilo podezření, že v ideální kondici nejsou brzdy. Ale možnosti oprav byly v maratonské etapě omezené. Proto bylo hlavním plánem pro druhou část sundat nohu z plynu, zbytečně neriskovat a hlavně dojet v pořádku do bivaku v Neomu, který byl vzdálen 334 spojovacích a 375 závodních kilometrů.

Na trati se pak už od začátku potvrzovaly temné scénáře. „Zjistili jsme, že pravé přední kolo nám brzdí více než levé. Kdykoliv jsem zabrzdil, auto uskakovalo doprava. Takže jsme opět měli několik leteckých výletů. Jeden hodně zlý. Ale stahovali jsme, předjížděli jednu buginku za druhou a snažili se být co nejdřív v bivaku. Zdržel nás i kontrolní bod, který jsme hledali asi 15 minut. Ale to nebylo všechno. Asi 40 kilometrů před cílem jsme na duně udělali další spojovačku. Jakmile jsem šlápnul na brzdu, vytočila se kola, kousla se do písku a spojovačka byla zase ohnutá. Takže posledních 40 kilometrů jsme dojížděli s roztaženými koly,“ popsal s úlevou Martin Macík po dojetí do pondělního cíle v Neomu.

Tam už se zase momentálně snaží parta týmových mechaniků dát kamion dohromady, aby mohl zítra pokračovat v závodě. Macíkova posádka aktuálně ztrácí téměř dvě hodiny na vedoucí partu Rusa Sotnikova. Nejblíže je pak další česká posádka Aleše Lopraise, která je průběžně čtvrtá. A to o zhruba dvanáct minut.