Muzeum Dobříš funguje už pět let. Vzpomínáte, jaké to bylo v době začátku tohoto projektu?
Příběhů, o které bych se tady mohl podělit, je celá řada. Ale asi ten nejsilnější zážitek byl, když vám bývalí zaměstnanci Rukavičkářských závodů se slzami v očích vyprávěli, co za celý svůj život v těchto závodech prožili. Je potřeba si uvědomit, že kdysi Rukavičkářské závody zaměstnávaly až 3000 lidí a tudíž rukavičkářství v Dobříši zasahuje téměř do každé rodiny.

Muzeum se nachází v Kopáčkově domě v centru Dobříše. Ne vždy ale tato historická budova sloužila kulturním účelům. Zjednodušeně by se dalo říci, že muzeum Kopáčkův dům možná i tak trochu zachránilo, souhlasil byste?
Nevím, jestli se dá říci, že muzeum Kopáčkův dům zachránilo. Každopádně muzeum Kopáčkovu domu vrátilo důstojnost, a to si takto významný dům v centru města zcela jistě zaslouží.

Jde o soukromý projekt, na kterém se už podílelo velké množství lidí. Co bylo vůbec hlavním impulsem pro jeho vznik a kdo s nápadem přišel?
Na to si vzpomínám přesně. Nápad na otevření muzea se narodil během vánočních svátků, kdy u mě byl můj otec a společně jsme otevřeli otázku, co se stroji a zařízením na výrobu rukavic, které jsme měli k dispozici. Můj otec totiž již od devadesátých let soukromě vyráběl rukavice. Řešili jsme dvě možnosti. Buďto stroje a zařízení odprodat do zahraničí, nebo vše uskladnit a později se uvidí, co s nimi. A v tom přišel ten nápad: zpřístupnit stroje a zařízení veřejnosti a tedy otevřít muzeum.

Ne každý má představu, co všechno obnáší a jak dlouho trvá vybudovat takové muzeum…
No, musím říci, že jsem s budováním muzea nebo čehokoliv podobného neměl vůbec žádnou zkušenost. Ale prostě jsem věřil, že to zvládnu. Navíc jsem v tuto dobu měl veliké štěstí, že jsem spolupracoval s Jirkou Vrbou, který je velice schopný a pracovitý grafik. Věřil jsem, že to zkrátka zvládneme. No a pak už to jelo. Oslovil jsem celou řadu kamarádů, dobrovolníků a 'vlítli' jsme do toho. Nechtěl bych tady jmenovat lidi, kteří s muzeem pomáhali, protože jich bylo opravdu hodně a určitě bych tady na někoho zapomněl. A to by mě mrzelo, protože v tu dobu se každá ruka počítala a bez nich bych to nezvládl.

Když se ohlédnete, šel byste do toho znovu?
Ano.

Plní muzeum vaše původní představy?
Ano. Vidím, že o muzeum je zájem a navic se nám během sezóny daří pořádat různé krátkodobé výstavy a oživit tak stálou expozici pro návštěvníky.

Mimochodem, proč vlastně název „Muzeum Dobříš“?
Tady je odpověď jednoduchá. Nechtěli jsme muzeum, které by bylo zaměřené pouze na výrobu rukavic, a proto jsme oslovili jak město Dobříš, rodinu Colloredo-Mannsfeld, Vodohospodářskou společnost Dobříš i Židovskou obec. Veškeré artefakty, které nám tyto instituce zapůjčily, jsme umístili do muzea. Pak byl název nasnadě - Muzeum Dobříš.

Expozice nabízí průhled do historie Dobříše i oboru rukavičkářství. Co by v ní žádný návštěvník neměl minout?
V Muzeu Dobříš je celá řada zajímavých věcí. Těžko říci, co by návštěvník neměl minout. Myslím si, že každý, kdo do muzea zavítá, si tam rozhodně najde své a určitě odejde spokojený.

Pandemie zastavila i chod muzea. Plánujete na zbytek sezóny nějaké akce?
Je pravdou, že zhruba polovinu plánovaného programu jsme museli odložit na příští rok a i zbývající akce se musejí přizpůsobit novým okolnostem. Máme ale radost, že se situace lepší a i my můžeme zase ožít. Letošní sezónu tak „zahájíme“ unikátní výstavou 70. výročí od vzniku Rukavičkářských závodů, gigantu, který Dobříš povznesl do jedné z jeho velkolepých - zlatých ér. Vernisáž je plánována na 10. července a my se na vás budeme velice těšit.