Na svět přišel roku 1970 v porodnici v Českém Brodě a do svých šesti let vyrůstal v hájovně v lesích středního Posázaví u městečka Stříbrná Skalice. „My jsme vyrůstali mezi lesníky a myslivci, takže k tomu mám blízko. Mladší brácha je dnes lesníkem a já šel na veterinu.“

Jaromír Bláha (vpravo) s bratrem na konci 70. let na Šumavě.Zdroj: archiv Post Bellum

Jaromír Bláha už si nepamatuje, jak se mu dostal do rukou leták, který zval na 17. listopadu na pražský Albertov na studentské shromáždění. Onen leták každopádně přivezl do Brna, kde studoval, a vyvěsil ho do vitríny na studentské koleji. Ve čtvrtek 16. listopadu ho zastavil vystrašený vrátný s tím, že se má dostavit do kanceláře vedoucího kolejí. „Stál tam takový ulízaný chlap v kvádru a vytáhl legitimaci Státní bezpečnosti. Ukázal mi ten leták a ptal se, jestli o tom něco vím.“ Bláha se zeptal, co je špatného na tom zvát na akci, která je spolupořádána i SSM. „On na to, že si mám dávat pozor a nemám věřit všemu, co se říká nebo píše,“ vzpomíná Jaromír Bláha.

V pátek 17. listopadu se vydal se svým mladším bratrem na Albertov a dále do centra města. Na Národní třídě se dostal z policejní řeže v podloubí bez újmy, ale také bez bratra. Pocit odpovědnosti za mladšího sourozence ho přiměl ještě se na Národní třídu vrátit. Viděl ulici pokrytou kabelkami, botami a oblečením. S bratrem, kterému se povedlo proběhnout policejním kordonem a utéct, se setkal až doma.

V neděli 19. listopadu se vrátil na kolej do Brna. Od spolužačky z gymnázia věděl, že se pražští vysokoškoláci chystají na protest proti zásahu Národní třídě vstoupit do stávky. Když mu říkala, že by měli v Brně stávkovat taky, myslel si o tom svoje. „Já jsem se smál, že v Brně nikdo stávkovat nebude. Byl totiž propastný rozdíl mezi náladou v Praze a absolutně nulovým povědomím v Brně.“ Jeho skepse ale nebyla na místě. Po návratu na kolej se u něj v pokoji sešla asi dvacítka studentů lačných po informacích z Prahy a ukázalo se, že mezitím vyhlásila stávku na podporu pražských studentů brněnská JAMU. „Ptal jsem se, jestli do toho tedy půjdeme a všichni mlčeli. Třetina lidí odešla a s těmi ostatními jsme začali organizovat na veterině stávku.“

Jaromíra zvolili jako zástupce fakulty do celostátního stávkového výboru a vyslali do Prahy. Účastnil se rokování celostátního výboru a o výsledcích informoval v Brně. Po čase se vrátil do Brna a octitnul se v brněnském koordinačním výboru. Tam se k Jaromírovu překvapení řešilo, zdali by brněnští studenti neměli svou stávku na podporu pražských kolegů ukončit, poté co hlavní požadavek – zahájení vyšetřování masakru na Národní – byl již splněn. Dokonce v tomto smyslu proběhlo hlasování. Jaromír měl zkušenost z pražského celostátního výboru, věděl, že teď už jde o mnohem víc. Už si nepamatuje, co všechno brněnským stávkujícím předákům vykládal, ale výsledkem jeho řeči byla revokace původního hlasování a rozhodnutí ve studentské stávce pokračovat. „To, že se mi to povedlo, považuju za jednu ze dvou věcí, které mají význam.“

Onou „druhou věcí“ míní Jaromír Bláha události z léta roku 1999, kdy se stal nejviditelnější postavou nenásilné blokády v Národním parku Šumava, kdy aktivisté v lese bránili kácení stromů napadaných kůrovcem.

Tři dekády po sametové revoluci žije Jaromír Bláha v Dobříši, kde se věnuje veterinární praxi a v zastupitelstva zasedá v komisi pro životní prostředí.

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum a která předá v Den boje za svobodu a demokracii Ceny Paměti národa pěti osobnostem, které prokázaly výjimečnou statečnost. Sledujte 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus.