Otevřelo vám v něčem natáčení Spícího města oči, nebo jen potvrdilo to, co jste si o dětech myslel?
Určitě mi oči neotevřelo, ani nic nepotvrdilo. Moje práce u filmu je spíš o tom, být všude o něco dřív než ostatní a končit poslední, takže natáčení nikdy moc nevnímám. Spíš se soustředím, aby vše, co se ode mne očekává, bylo v pořádku a včas na svém místě. Musím ale uznat, že to, co naši malí herci zvládli, bylo neskutečné. Ne že by měli až tak těžké hraní, ale ta doba, co museli strávit čekáním a udržením pozornosti, to jsem obdivoval a jsem si jistý, že moje děti by to nedávaly. Takže klobouček dolů před těmi haranty a jejich rodiči a také dětskou koučkou Epi, která je zvládala.

Jaké máte obecně vzpomínky na dětství a dospívání? Byly to šťastné roky, nebo spíš utrápené?
Na dětství vzpomínám velmi rád a z krásných zážitků, které jsem jako dítě načerpal, určitě čerpám dodnes. Říká se, že každý umělec těží nejvíce ze svého dětství, a já to určitě můžu potvrdit. To vše hlavně díky mým skvělým rodičům a sestře, kteří mi ty krásné životní chvíle připravili, a jenom díky nim to tak mohu zpětně cítit. Dospívání bylo trochu divočejší, ale určitě ho vnímám také pozitivně, spíš obdivuji rodiče, že to se mnou přežili. (smích)

Zdroj: Deník

Myslíte si, že byste jako dítě ve světě, kde usnou rodiče, přežil? Díky čemu?
Myslím, že bych přežil. Už jenom díky fyzickým a psychickým předpokladům a schopnosti se postarat sám o sebe. Z hlediska genetiky jsem asi slušný kus, který by měl předpoklad pro přežití, a potom jsem vybaven základy pro samostatný život. Dnes zažívám jako učitel na střední škole takové věci, nad kterými zůstává rozum stát. Třeba studenty, kteří v sedmnácti letech googlují, jak se dělá oheň, a pak se mě pro jistotu ptají, jestli se tam má dát dřevo. (smích) Jsou to jen výjimky, ale tohle mě vždy odrovná.

Dnešním tématem jsou venkovní bojovky. Vzpomenete si na nějakou, kterou jste absolvoval jako dítě? Hrály ve vašem životě venkovní hry důležitou roli?
Na konkrétní bojovku si nepamatuji, ale je to spíš proto, že jich bylo tolik. Každý rok jsem jezdil na tábory do Šiškova mlýna a chodil do pionýru, kde se vlastně skoro nic jiného než bojovky nedělalo. Naštěstí vedoucího oddílu vždy dělal někdo „normální", takže nás nemasíroval ideologií, ale většinou všichni vycházeli z idejí skautu nebo zálesáckých principů, takže to bylo super. Většinu času jsme strávili v přírodě a na túrách.

Film se natáčel v České Kanadě. Má v takovém případě, kdy hlavním architektem je příroda, vlastně nějakou práci filmový architekt? A jakou konkrétně?
Ano, možná to tak bude vypadat - ještě jsem film neviděl - ale to by se potom možná mělo jmenovat Spící příroda a ne město. Příroda a ilustrační záběry ve filmu určitě vypadají krásně, ale my jsme měli kolem padesáti lokací interierových a exterierových, které se vždy musí nějak připravit. Třeba jenom otočit panty vrat u stodoly, aby se otevírala naopak, udělat vyrabované České Budějovice, udělat ze sborovny ZŠ v Kunžaku do rána policejní stanici, z ruiny udělat rádoby obyvatelný pokoj, uklidit a načančat i třeba tu louku někde u lesa, protože i tam vadí cedule se zákazem vjezdu, nebo sehnat do té krásné krajiny mrtvolu koně, aby měl kameraman hezčí obrázek… Koneckonců i ty kusy krásné krajiny musíte hledat na obhlídkách, porovnávat a tak dále.

Na jakých dalších projektech kromě natáčení Spícího města teď pracujete?
Učím na dvou uměleckých školách, v Praze a v Jihlavě, což mne zaměstná celkem dost, ale i na ostatní projekty zbývá čas. S Danem a Kubou (režisérem Danem Svátkem a kameramanem Jakubem Šimůnkem – pozn. red.) chystáme další film podle knihy Pepíka Formánka, na což se dost těším, potom mám ještě nějaké malování na zakázky a volnou tvorbu, takže práce je vždycky dost.