Vystudovala jste psychologii a pracujete jako školní psycholožka. Zároveň jste i známou spisovatelkou. Vždy jste toužila psát?
Jakmile jsem v šesti letech na základní škole zvládla první písmenka, začala jsem psát a už nepřestala. Nejdříve deníky, pak přišly na řadu nejrůznější povídky a nakonec došlo i na romány. Když jsem neměla po ruce papír, psala jsem si alespoň v hlavě. Ani mě přitom nenapadlo, že bych mohla někdy něco vydat. Když jsem ve 22 letech dokončila první rukopis, strčila jsem ho do šuplíku. Jen náhodou jsem ho pak ukázala jedné spisovatelce a moc jsem se přitom styděla. Jenže ona si ho nakonec opravdu přečetla a řekla, že je to na vydání. Posilněna jejím doporučením jsem začala hledat nakladatele. A kniha nakonec opravdu vyšla, dokonce se stala nejlépe prodávanou prvotinou roku 2002.

Odráží se vaše profese školní psycholožky i ve vašich románech?
Určitě. Postavy mají vždy dobře propracované charaktery i osobnost. Je to zkrátka znát. Díky psychologii dokážu popsat i člověka, který je úplně jiný, než jsem já. Navíc mám mnoho zkušeností z praxe. Jako školní psycholožka pracuji už jedenáct let, nyní dokonce ve třech školách.

Do jaké míry jsou vaše knihy autobiografické?
Dva moje romány takové opravdu jsou. Unesená je můj skutečný příběh, v osmnácti letech mě unesli tři Ukrajinci a zadržovali víc než 24 hodin na ubytovně. A autobiografická je i moje nejnovější kniha Francouzský manžel. Ale v každém mém románu je ze mne alespoň kousek, mé zážitky, můj život, strasti i radosti. Inspirace přichází sama. Vždy čekám, až mě osloví téma, příběh, něco zažiju, něco se mi stane, něčím projdu, s někým se setkám. Potom se mi jednoho dne zničehonic v hlavě vynoří rukopis, story. A já sednu a začnu psát. Najednou vím, že tohle je to pravé.

Mají vaše romány něco společného?
Určitě jediné – silnou ženu, která má komplikované vztahy s muži. Jako by byla opravdu z Venuše a pánové kolem ní z Marsu. Obvykle ukazuji muže, kteří jsou si sebou natolik nejistí, že si ženu snaží získat dominancí, silou. To mám z vlastního života. Jinak v mých knihách najdete silný děj, mnohdy drama, detektivní zápletku. Moje hrdinky musí situaci řešit, jít dál, žít, zkrátka jsou to ženy 21. století.

Čím jsou pro vás vaše knihy? Berete je jako své děti?
Ano, jsou to moje děti. Ale také mí životní přátelé. Hrdinové všech mých knih se mi zrodili v hlavě a budou se mnou pořád, i když mi bude těžko, i když budu nemocná. Budou zde, už nikdy nezmizí, nikdy nebudu sama.

Napsala byste dnes něco jinak?
Určitě bych nic nezměnila, možná nějaké slůvko, ale děj ne. Prostě se měl stát tak, jak se stal. Moc miluji svou první knihu Ďábelská tvář, protože jsem o její vydání bojovala jako lev. Hlavně, aby se jí dožila moje umírající babička, která pro mne byla druhou matkou a sama psala. A moje poslední kniha Francouzský manžel zase vznikla po velmi bolestném vztahu, ve kterém jsem si musela dojít až na samé dno. Až když se mi podařilo se z něho zvednout a špatné manželství ukončit, začala jsem znovu žít. Takže ne, není co měnit.

Píší vám čtenáři dopisy?
Ano, a kupodivu velké množství. Většinou jsou to ženy, ale poslední dobou se najdou i muži. Třeba můj poslední román dost chválí, že je tvrdší, prostě více chlapský. Čtenářky se zase ptají, zda je to opravdu můj vlastní příběh. Také by se rády se mnou setkaly, svěřují se mi v dopisech, jaké potíže je ve vztazích trápí. Hodně se ztotožňují s mými hrdinkami. Třeba v Pádu do tmy byla hrdinka zneužívána nevlastním otcem. Mnoho čtenářek mi pak psalo, že má podobné zkušenosti. U Francouzského manžela mi zase popisovaly, že mají doma podobného muže. Ptaly se, jakou že to má poruchu osobnosti a co s tím mají dělat, že už léta v manželství trpí. Snažím se všem vždy postupně odpovídat. I když někdy datluji maily až do ranních hodin, je to radost.

Dlouho  všichni žijeme v takovém podivném období. Mnozí pracují z domova… Jak se vám v této „koronadobě“ píše?
Období covidu jsem měla velmi těžké. Přišla jsem totiž o miminko. Už jsem se s tím vyrovnala, ale prožila jsem kruté chvíle. Moje práce psychologa a možnost být s dětmi on-line přes sociální sítě byl v té chvíli vlastně balzám na duši. Bavilo mne to, byť volaly od sedmé ráno do desáté večer. A když to šlo, když jsem zrovna nemusela nic řešit, dodělávala jsem Francouzského manžela. Nyní se těším na léto, hlava si odpočine a já začnu psát nový rukopis. Psychologie je velmi zatěžující obor a psaním si tuto zátěž kompenzuji. Je to moje láska.

Talent k psaní jste prý zdědila po babičce. Byla spisovatelkou?
Psala do šuplíku, nikdy nic bohužel nevydala. Neměla za komunistů ani možnost, byla bývalá živnostnice. Ovšem byla jediný tvůrčí člověk v mé rodině, proto se domnívám, že jsem tento dar podědila po ní. Měla jsem ji velmi ráda, pojmenovala jsem po ní i mou dceru Miladu.

Vaše dcera je nyní v teenagerovském věku. Myslíte, že bude také spisovatelkou?
Zatím své příspěvky dává na Wattpad, ale nechce mě k nim pustit. Moc se proto těším na den, kdy to udělá. Nikdy nečetla, ale v době covidu ji knížky úplně pohltily, přečetla jich desítky. Abychom o nich mohly spolu mluvit, čtu je také. Máme tak společná témata, společné hrdiny. Jsou to sice knihy pro dívky, ale když si je každý večer před spaním čtu, dostávám se do jejího světa, je to úžasné.

O čem je vlastně vaše poslední kniha Francouzský manžel?
Francouzský manžel je detektivní drama o tom, jak může dopadnout zdánlivá pohádka s cizincem. Že šarm, zahraniční pas a dostatek financí nemusejí být cestou do nebes, ale do pekel. Čtenářky se zde určitě najdou, i když je to můj vlastní příběh. Popisuji zde tři klíčové vztahy mého života, otce mé dcery, muže, se kterým jsem byla 15 let, který ale miloval víc alkohol než mne. Trvalo dlouho, než jsem odešla. Druhý muž, můj snoubenec, zemřel. Žili jsme spolu přesně pět dnů, když mu zjistili rakovinu. No a třetím byl Francouz, který mne inspiroval k poslední knize. Čtenáři se v ní nepodívají jen do Česka, ale i do Francie, a zjistí, jak fungovala tamní rodina a co se v ní dělo. Kniha je hodně originální. Možná drsněji a dramatičtěji psaná. Rukopis je však můj, čtenáři ho poznají.

 

Klára Janečková (42)

Vystudovala psychologii na olomoucké Univerzitě Palackého. Působí jako školní psycholožka na dvou základních školách, kde se zabývá problematikou šikany, kyberšikany a krizovou intervencí pro rodiny i žáky. Dosud vydala jedenáct románů a právě jí vychází dvanáctý. Kromě toho píše odborné články do médií a pomáhá v rozvoji začínajícím talentům.

Energii dobíjí hudbou všech žánrů, tancem, jógou, cestováním a třemi kočkami. Žije a pracuje ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem na východní Moravě.