Už jste v Sedlčanech někdy vystupoval?
Přímo ve vašem kulturáku jsem vystupoval někdy mezi lety 1992-94 s hercem a komikem Jiřím Sovákem. Dělal jsem mu zástupce mé agentury, řidiče automobilu, moderátora, klavíristu (směs písní Jaroslava Ježka) a osobního lékaře. To bylo ze všeho nejtěžší, neboť mistr byl docela velký hypochondr.

Máte k Sedlčansku nějaký bližší vztah?
K tomuto regionu ani ne. Spíše jsme s mistrem účinkovali kolem Čerčan nebo ve Voticích.

Koho jste na koncert přizval?
Zpěvačku Vesnu Càceres. Ta je původem Chorvatka, ale měla za manžela Brazilce z Rio de Janeira. Pak se sice rozvedli, ale několikrát byla dlouhou dobu v Brazílii. Takže si může dovolit v brazilské portugalštině nejenom zpívat, ale i překládat, dokonale ví, co zpívá. Jde o brazilskou portugalštinu v nářečí Sao Paulo. Zpívá jihoamerické samby a bossa novy, které prokládá některými swingovými evergreeny.

Vy jste původně lékař-rentgenolog. Jak se z rentgenologa stane jazzman?
Z rentgenologa jazzman… Jak na to? Musíte být zdravě zapálený blázen a asi mít na obě věci talent. Jinak byste v nich nemohl ani jen začít, vysmáli by se vám. Hrál jsem na piáno od pěti let a říkali mi, že jsem asi zázračné dítě. Despotický otec lékař to absolutně ignoroval, přikázal mi vystudovat lékařskou fakultu, nicméně po jejím absolvování a pětileté praxi jsem se konečně dostal k tomu, po čem jsem od dětství toužil. Otec k témuž přinutil i mého staršího bratra, ten byl zase kardiologem. Mimochodem - totéž musel udělat i Jiří Šlitr. Prý hned po promoci venku před Klementinem s noblesou sobě vlastní podal svůj ještě teplý právnický diplom překvapenému tatínkovi se slovy: „Tati, tady to máš, já budu dělat hudbu“.

Během vaší hudební dráhy jste spolupracoval s řadou osobností. Koho z nich si vážíte nejvíc?
Opravdu jsem během mého účinkování v Praze od roku 1979 spolupracoval s takovou přemírou osobností, teď o tom díky vám uvažuji, že to už není ani normální. Vůbec nejde jenom o jazzové veličiny, leč také o hvězdy z oblasti popu. Pochopitelně je nemíním vyjmenovávat, tak ani otázka položena nebyla. Těmi nejlepšími jazzmany mého života by mohli třeba být vibrafonista Karel Velebný, zpěvačka Eva Olmerová a americká zpěvačka Sandy Lomax.

Proč právě tito?
Olmerovou pro nevšední výraz a barvu svého zpěvu, při tom vám šla často husina po zádech, ona měla mimochodem raději country než jazz. Karla Velebného pro široký přehled, erudici, virtuozitu a altruismus. Sandy Lomax pro vše magnetizující černošský feeling a nepředstavitelnou energii ve zpěvu i na podiu.

Karel Souček