Máte v muzeu za poslední dobu nějaké nové přírůstky?

Ano, ale přímo se nevztahují k historii Rožmitálska. Když jsme někde na dovolené, sháním po bleších trzích různé ručně kované hřebíky. Nejnovější přírůstek je bronzový hřebík od jednoho potápěče z Libanonu, který ho vylovil ze staré římské galéry. Pokud jde o další artefakty, jsou tu stále stejné věci jako při otevření před třemi lety, spíš je jen oprašuji. Občas mi sem něco přinesou lidé z okolí, co najdou třeba na půdách.

Muzeum je denně otevřené od rána do večera, zdarma a bez hlídání. Ztratilo se vám někdy něco?

Ve vitríně máme různé předměty denní potřeby, kde jsou volně přístupné, přesto se nikdy žádný neztratil. Měli jsme tu jen dva případy krádeží – jednou někdo vykouřil pár šedesát let starých cigaret, které už ani nemohly být dobré, ale zbytek i s krabičkou vrátil na místo. Pak se nám ztratila největší z našich vystavených skob, ale dotyčný ji nejspíš prostě potřeboval. Jinak máme poctivé návštěvníky, každý večer jsem příjemně překvapen, že je vše na místě. Mám zde dokonce vystavenou k nahlédnutí i svoji knihu Cvokaři. Návštěvníci si mohou zdarma vzít šerky na památku a zakoupit pohled či magnetek. V letních horkách tu máme studený čaj.

Co vás vedlo k založení muzea tohoto typu?

Před více než čtyřiceti lety jsem se do Starého Rožmitálu přiženil, vzal jsem si dceru cvokaře. Když jsem byl mladší, ani jsem nerozuměl tomu, co tu všechno je. Až později jsem si začal dávat pozor, co dávám hasičům do sběru. Cvokařská dílna tu zůstala úplně zachovaná, jako by všichni zrovna odešli. Tatínek mé ženy byl navíc sběratel všech papírů, hlavně úřednických, ze kterých jsem hodně čerpal do své knihy. Veřtat je k nahlédnutí už asi deset let, muzeum v této podobě tři. Místní jsou šťastní, že tu něco podobného je, a zvou sem i svoje známé z celé republiky.

Máte nějaký přehled o návštěvnosti?

Nikdo to tu nehlídá, máme ale otevřeno každý den, i v pondělí. Když jsem to tak sledoval, přijde většinou 10 až 15 lidí za den. Zavřeno máme leden a únor, za ty tři roky tu mohlo být tak něco kolem devíti tisíc návštěvníků. Často sem jezdí i skupiny, na srpen máme třeba ohlášený zájezd dvaceti Němců z Norimberka. Je tu i návštěvní kniha, nejhezčí zápis v ní byl asi od pána, který napsal: „Po Bohnicích je to druhá cvokárna, kterou jsem navštívil."

Čemu se kromě provozu muzea věnujete?

Všechny doprovodné texty, které v muzeu najdete, si připravuji sám. Také provozuji web staryrozmital.cz, kam píšu i různé historické seriály. Části si můžete přečíst i v němčině či angličtině. Občas mě lidé kontaktují, abych jim pomohl vyhledat jejich rodokmen. Nedávno tu byla paní, která na fotce v mé knize údajně našla své příbuzné. Já jí to nevymlouvám, i když vím, že jsou to jiní lidé. Co bych jí kazil radost. Momentálně se věnuji dokončení knihy o Rudolfu Richardu Hofmeisterovi, která by měla vyjít k osmdesátému výročí jeho úmrtí, tedy 6. října 2014.

Jak vás napadlo psát o Hofmeisterovi?

O Hofmeisterovi chtěl psát už Jindřich Hásek, vypůjčil si dost materiálů z Památníku národního písemnictví, které tu potom zůstaly. Já jsem si potom vypsal lidi, kterým Hofmeister psal, a pátral jsem v jejich pozůstalosti, kde jsem našel přímo Hofmeisterovy dopisy. Z nich čerpám jeho názory a postoje, které dosud nikde publikovány nebyly, a mohou tak na něj změnit náhled.

Jaký je zájem o knihu Cvokaři?

To je zajímavé, jednou se mi třeba ozvali ze Slovinska, kde mají kovářské muzeum se sekcí cvokařů, a ti mě požádali o zaslání knihy. Také mi napsal nějaký profesor z Mnichovské univerzity, kde mou knihu mají v univerzitní knihovně, ani nevím, jakými cestami se tam vůbec mohla dostat.

Jak staré je řemeslo cvokařů?

V roce 1727 dal arcibiskup v brdských lesích místo Němcům, kteří přišli ze Šumavy – původně ze Švábska – a založili zde obec Nepomuk. Cvokařskou zručnost tak přenesli sem. Největší rozvoj řemesla ale byl kolem 1. světové války, v okolí tu bylo dohromady asi 900 cvokařů. Do řemesla se tehdy vrhlo i spoustu lidí, kteří o něm nic nevěděli, ale chtěli se jen vyhnout službě v armádě. I když byli v té době všichni podvyživení, do každé vyrobené šerky bylo potřeba dát 20 ran těžkým kladivem a běžně jich zruční cvokaři zvládli udělat 2000 denně, to znamená 40 000 úderů za den. Ve čtyřiceti letech už byli vlastně úplně vyřízení, měli špatná záda, ruce, oči…

Častěji se užívá pojmenování cvočkař, proč jste zvolil název muzea Cvokařské?

Význam slova cvokař se dnes posunul úplně jinam, nazvat muzeum Cvokařské je tedy samozřejmě trochu zavádějící. Neskrývám to, že to byl trochu marketingový záměr, výraz cvokař každého zaujme. Ačkoli se padesát let používalo pojmenování cvočkař, řemeslníci sami se původně nazývali cvokaři. MARTINA JANOUŠKOVÁ