Jan Kraus (32) se zabývá hudbou odmala. Získal v této branži hodně kamarádů. Jedním z nich je například David Koller, který zakončí své turné se známou formací Support Lesbiens 28. dubna na Zimním stadionu v Benešově. Krausovi jsou blízká česká i zahraniční nahrávací studia, podílel se například na úvodních dílech televizního seriálu Ulice. V rozhovoru připustil, že vede život, kterému se říká bohémský.

Hrál jste jako kluk na nějaký hudební nástroj? Vedli vás k hudbě rodiče?

Ne, sice jsem se učil hrát na klavír, ale pak jsem se začal věnovat profesionálně hokeji – jako docela malý kluk jsem chodil do hokejové třídy Hvězda Praha. Na klavír v pubertě nebyl čas. Od sedmnácti let jsem začal fungovat jako diskžokej, hrál jsem švýcarské undergroundové scéně. Organizovali jsme rockové koncerty. Teď si sednu ke klávesám, když se potřebuji odreagovat, je to proměterapie.

Jak dlouho jste žil ve Švýcarsku?

Patnáct let, do Čech jsem se vrátil před třemi lety.

Vyučil jste se v cizině něčím?

Tiskařem, to abych měl v kapse nějaký základ. Ale hned půl roku po vyučení jsem dal této profesi vale a přešel jsem do studia, kde jsem dělal reklamy do rádia, čímž jsem nastartoval svoji práci producenta. Po dvou letech jsem v Curychu vedl zvukové studio, i po té stránce, že jsme školili studenty a ukazovali jim, co všechno je dnes ve filmu i jinde zvukově možné.

Proč jste se vrátil do Čech?

Koncentroval jsem se na znalost němčiny. Ve Švýcarsku se „pere“ němčina, francouzština, italština. Proto se v německé části Švýcarska nedabují filmy, ale vyrábí se dabing přímo v Německu. Práce jsem jako zvukař neměl tolik, v laboratořích, kde jsem dělal čtyři roky, jsem se nepohodl s jedním členem managementu… Měl jsem totiž jako vedoucí studia určité ambice někam to dotáhnout a on mi házel klacky pod nohy. Pak jsem se ale dostal do problému najít v tomto oboru práci. To byly hlavní důvody, které mě vedly k návratu.

A v Čechách to bylo lepší?

Jsem zvukař, ale protože není zvukařina až tak atraktivní povolání, jak tomu bejvávalo, tak jsem se přeučil na výrobu a autoring DVD, což představuje zpravovat grafiku, zvukové a obrazové materiály a dát to všechno dohromady. Byl jsem se podívat do zvukové postprodukce na Barrandově. Barrandov pro mě byl středoevropský Hoolywood, kde se dokáže dělat hodně věcí. Tam jsem působil jen čtyři měsíce, protože pro mne jakoby neměli práci a pak jsem se hledal. Od té doby jsem si zkoušel leccos.

Když startoval televizní seriál Ulice, pracoval jsem na pilotních dvaceti dílech – od barevných korekcí a finalizací obrazu. Každý rok také jezdím na „Bartoškův“ karlovarský festival, kde instalujeme kompletní zvukovou aparaturu. Měsíc jsem také jezdil se skupinou Scooter a dělal pro ní laser show a další věci. Všechno bylo ale pořád v okruhu hudby, filmu a televize.

A našel jste se?

Ano, před pár měsíci. Loni jsem totiž točil desku Davida Kollera v jeho studiu, což pro mne byl veliký přínos. Konečně jsem mohl být u zrodu skvělé desky. Dokonce jsme byli nominováni akademií populární hudby na Anděla za nejlepší nahrávku roku. Tak začalo moje přátelství s Davidem Kollerem. Má vlastní nahrávací studio, je to takový bunkr v Praze na Letné. Moje spolupráce s ním trvá. Nedělá tam pochopitelně jen svoje nahrávky. I do budoucna máme společné plány.

Kolik hodin při natáčení trávíte v bunkru?

To je různé, například jsme začínali v devět hodin ráno a končili jsme o půlnoci nebo ve dvě ráno. Podle toho, jaká byla nálada, jak jsme byli unavení. Kompletní Kollerova deska Nic není nastálo se natáčela tři nebo čtyři měsíce. Jsou ale interpreti, kteří nahrávají desku dlouhé roky. Koncem roku jsem točil s Jankem Ledeckým titulní píseň k seriálu Světla pasáže. Točili jsme tři dny s různými interpretkami, protože si Nova chtěla vybrat s ním nějakou zpěvačku do duetu. To byla také zajímavá práce. Mezitím jsem dělal DVD pro různé společnosti, například pro Popron. To je job, který mi dává určité jistoty i finanční příjem. Momentálně rozjíždím obrazovou postprodukci – budeme tam mít dvě kompletně udělané střižny s tím, že tam zajistíme čtyřiadvacetihodinový provoz se čtyřmi nebo pěti zaměstnanci. Sám už všechno nestíhám. Poslední dobou ani nevím, co je za den, protože nemám běžný
týdenní rytmus.

Dokázal Koller vyprodat stadion v Benešově?

Vstupenky ještě jsou, například v Sedlčanech v pizzerii. O koncert je zájem, ale hala má kapacitu pro 2500 lidí.

Je složitější vyřídit takový koncert v Čechách, nebo ve Švýcarsku?

Jednoznačně tady, protože u nás funguje velká byrokracie. Z mého hlediska není dost velká vůle státu podporovat kulturu. Nechápu to. Odvody městu jsou tak vysoké, že ceny za vstupenky pokryjí režijní náklady a žádné velké zisky z toho neplynou.

Máte v hudební oblasti nějaké sny?

Chtěl bych se zaměřit na filmovou a scénickou hudbu.

Pozorujete na sobě to, čemu se dá říci nemoc z povolání?

To ano. Já už si dneska tak hudbu nevychutnám. Nedokážu „vypnout“ a nechat na sebe hudbu působit. Okamžitě rozebírám nástroje, sekvance… Je to taková deformace. Když „mám padla“ tak mám hrozně rád ticho – bez ječivých hlasů, zvuků z ulice, prostě klídek, nejlépe v přírodě.

Pohybujete se v blízkosti známých osobností, což je pro mnohé lidi atraktivní. Jak to vidíte vy?

Vedu to, co se označuje za bohémský život, což vypadá atraktivně. Práce, která mě opravdu baví a osobně zajímá, ale představuje tak pět procent z celku. Ten zbytek jsou projekty, ke kterýmnemámžádný osobní vztah nebo si dokonce o nich myslím své. Já tvrdím, že je to můj příspěvek ke globálnímu zblbnutí lidstva. Zároveň ale vím, že je pro mě takový život lepší, než stát třeba osm hodin v pekárně u pásu.