Sedmnáct nových kousků nahrála trojice Dušan „Feďa“ Utišil, Michal Vaňourek a Venca Vacík, kterým ve studiu Exavik vypomohl Pavel Brom a Tereza Hrubanová. Jedná se o šesté řadové album, které skupina vydala po tříleté odmlce. Nijak se však na muzikantech neprojevila, pořád je to hlavně energický nářez pro všechny pogo tanečníky.

Řada současných punkrockových kapel chce rozšířit svoji fanouškovskou základnu, a proto se na úkor úderného a syrového punku přiklání k melodičtějšímu rocku či dokonce pop rocku. Tento trend formaci Pod stolem nehrozí, stále je v její produkci silně zastoupen punk. To ovšem neznamená, že by na albu absentovaly výrazné melodie a lehce zapamatovatelné refrény.

Na desce převažují rychlé, skočné písničky. K těm nejlepším patří Správnej chlap, Zdar, jsi náš, Tělo zlomený, Každej je tu volnej všem a Šťastnej jako řezník. Melodicky výživné, rytmicky úderné, v tempu odehrané i odzpívané. Chlapci se s tím příliš nepářou, dva tři akordy a je veselo.

K punku nejvíce směřují tvrdé skladby Boxer, Svírá náš osud čas, Mates a Byl tak sám. V nich melodická linka ustupuje syrové naléhavosti a ve vrcholných momentech (hlavně Byl tak sám) dosahují kvalit i takového Visacího zámku. Poslední skupina písniček (V hlavě sníh, Jsem línej) se ubírá spíše ve středním tempu, ale v intencích kapely, takže na nějaké balady či ploužáky tentokrát nedošlo.

Texty formace jsou jasné, upřímné, punkově přímočaré, nic složitého či víceznačného muzikanti sdělit nechtějí. Život prezentují jako poměrně náročnou a těžkou záležitost (práce, samota, únava, ztráta, strach) a východisko spatřují v muzice, kamarádech a barech.

Společnost si zkritizují, ale o politiku se neotírají, asi jim za to nestojí. Některé texty nepostrádají lehkost a humor. „Montérkové tetky, denně na mě nadávají, že fušuju zmetky“. Občas probleskne vulgarita, ale nikdy není samoúčelná a navíc k punku tohle patří. Stejně jako k němu už léta patří kapela Pod stolem, která natočila další vydařené album. Fungovat bude hlavně na koncertech.

Karel Souček