„Byly to ty nejvypjatější a nejdramatičtější chvíle, jaké jsem v životě zažil,“ říká dnes Petr Fejk, muž, který stál v čele Zoo Praha mezi roky 1997-2009, a pohnuté dny léta 2002 má stále v živé paměti.

Deník vzpomíná na ničivé povodně, které zasáhly Česko před dvaceti lety. Jak katastrofa zasáhla do života Středočechů a Pražanů? Čtěte zde.
20 let od ničivých povodní.20 let od ničivých povodní.Zdroj: Deník/Jan Lakomý

Vracíte se ještě často myšlenkami do té doby? V zoo to muselo být velmi dramatické. Představuji si to jako de facto válečný stav, kdy ředitel musí okamžitě rozhodovat, které zvíře je možné zkusit zachránit, a které se naopak musí utratit.
K povodním se v myšlenkách vracím často. Nezřídka se mi o nich i zdá. Že mě jako ředitele dostanou až do takového kouta, ze kterého budu muset rozhodovat o utracení některého ze zvířat, jsem si však do poslední chvíle nepřipouštěl. Byli jsme všichni maximálně nastaveni na jejich záchranu.

Kolik dnů trvala nejžhavější fáze evakuace a likvidace škod? Našel jste si v té době čas na spánek?
Evakuace zvířat začala už v pondělí 12. srpna ve 12 hodin, ale jen do úrovně padesátileté vody, v souladu s předpovědí povodňového štábu hlavního města Prahy. V noci se pak předpověď překotně změnila na vodu pětisetletou a nám nastal šílený závod s časem. Museli jsme během několika hodin přestěhovat více než tisíc zvířat, dříve než se do spodní části zoo přelije voda přes hráz. I pak ale záchranné akce pokračovaly, v přímém souboji s vodou v zaplaveném areálu. Prakticky skončily až v pondělí následujícího týdne odchytem lachtana Gastona v Německu a vysvobozením hrocha Slávka ze druhého patra jeho pavilonu. Likvidace škod trvala samozřejmě déle.

Povodně z roku 2002 v Praze.
Z archivu Deníku: Stav ohrožení? 12. srpna 2002 se blížila velká katastrofa

Zoo se znovu otevřela veřejnosti 7. září. Do začátku zimy jsme ji uklidili a opravili tak, aby se mohla většina zvířat vrátit do sucha a tepla. Pokud si dobře vzpomínám, doma jsem se po povodni neukázal asi tři týdny.

Myslíte si dnes, že jste tehdy mohl dostat informace o míře rizika dříve, vlivem tomu začít dříve s evakuací a zachránit tak více zvířat?
Nedokážu posoudit, zda jsem tehdy mohl, nebo nemohl dostat správné informace dříve. Kdybych je ale dříve dostal, evakuace by určitě neprobíhala tak dramaticky a s takovými ztrátami.

Kdo konkrétně podle vás mohl nést odpovědnost za případnou informační prodlevu? Tragikomickým symbolem se v tomto ohledu stal tehdejší primátor Igor Němec kvůli větě pronesené těsně před kulminací povodní. Řekl, že je „situace nadmíru výtečná“. U koho, případně v jakých institucích ale vidíte selhání vy?
Zoo, stejně jako jiné městské organizace ohrožené povodní, musela postupovat v souladu s informacemi od povodňového štábu, který je získává přímo od správce vodního toku, jímž je Povodí Vltavy. Jaké situaci tyto instituce čelily, jak mezi nimi probíhala komunikace a zda bylo možné vše vyhodnotit lépe a hlavně dříve, nevím popravdě ani s odstupem dvaceti let. Jako přímý účastník této extrémní povodně jsem také její následky v zoo nikdy nikomu konkrétnímu nevyčítal.

Myslíte si, že následky velké vody jako v roce 2002 už se nikdy nemohou opakovat kvůli pokročilým komunikačním technologiím a protipovodňovým opatřením? Mám tím na mysli jak celou Prahu, tak samotný areál zoo.
Zkušenosti z roku 2002 určitě pomohly Praze i zoologické zahradě být na podobné hrozby lépe připraveny. Ukázalo se to už za 11 let, kdy se povodeň v menším vydání opakovala. Že bychom však mohli být díky technologiím a opatřením do budoucna v klidu, tak to ani náhodou. Naopak si myslím, že k extrémním přírodním jevům bude docházet častěji a že jejich síla bude větší než naše schopnost je zkrotit.

Na Kampě u Sovových mlýnů je k vidění fotografická výstava připomínající povodně v roce 2002. Na výstavu se přišli podívat i Marcovi.
Podívejte se: Výstava v Praze připomíná dvacet let od povodňové katastrofy

Jak je dnes trojská zoo fyzicky chráněná před povodněmi oproti začátku tisíciletí? 
Stejně. Mezi rokem 2002a dneškem není v tomto smyslu žádný rozdíl.

Během první dekády, za vašeho šéfování, pražská zoo „doskočila“ do světové ligy. Množství druhů, které ji obývají, se během té doby prakticky zdvojnásobilo. Jakou roli v tom hrály právě povodně? Aneb platí podle vás, že vše špatné je k něčemu dobré?
Povodně pražskou zoo ohromně nakoply. Přinesly nebývalou podporu veřejnosti a prostor pro radikální kvalitativní změnu. Klíčové ale bylo, že lidé v zoo byli na takovou výzvu připraveni. Cesta od zničeného areálu k zoo v první světové lize totiž obnášela roky tvrdé práce a tým, který dokázal táhnout za jeden provaz. Jsem dodnes pyšný na to, že jsem byl součástí toho týmu. V jednom vás však musím opravit. Kvalitu zoo nepoznáte podle množství druhů, ale především podle podmínek, ve kterých žijí.

Udělal byste dnes vy osobně něco jinak, když byste se mohl vrátit o dvacet let nazpět? A také v měsících a letech, které následovaly?
Takhle neumím uvažovat. V zoo jsem od začátku až do konce pracoval na sto procent a stejně tak tomu bylo i při povodních. Proto neumím ani spekulovat, jestli jsem někde mohl něco udělat jinak nebo lépe.

Jak velkou výzvu podle vás představuje pro nejen pražskou zoo růst teplot a úbytek srážek v kombinaci s růstem cen energií? Myslíte si, že jsou například v dlouhodobějším horizontu ohrožené chovy zvířat, která potřebují hodně studené vody?
Obecně si myslím, že je dnes pro zoo špatně pouštět se do nepřiměřeně drahých a energeticky náročných projektů. Zoo nemusí mít všechno, na co si vzpomene, a ekonomická udržitelnost pavilonů a expozic je přirozenou součástí toho, čemu říkáme ekologie. Prostě si rozmysleme, jestli má smysl chovat v Praze pandy nebo lední medvědy, když to veřejný rozpočet přijde na stovky milionů.

Někdejší příslušník Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje Václav Richter, který býval ve středních Čechách vedoucím leteckých záchranářů zařazovaných do posádky policejních vrtulníků.
Voda mě hnala přímo proti balkonu, vzpomíná na povodně z roku 2002 bývalý hasič

Která zoo je z vašeho pohledu nejlepší na světě a jak si objektivně stojí Praha, pokud se oprostíte od osobních a vlasteneckých vazeb?
Jsem rád, že se pražská zoo dostala v různých anketách a serverech mezi nejlepší na světě. Mě osobně ale status „nejlepší zoo světa“ nezajímá. Pro mě je v každé zoo nejdůležitější kombinace tří věcí – dobrých podmínek pro zvířata, práce s veřejností a vzhledu areálu. A tu mohu na špičkové úrovni najít jak v bohaté, renomované zoo, tak v malé, rodinné zahradě s nesrovnatelně menším rozpočtem. Ale abych neuhýbal, můj osobní obdiv vždy měla Zoo de Doué-la-Fontaine ve Francii.

Co u vás rozhodne komunální volby? Zapojte se do velké ankety Deníku ZDE.

Nedávno jste se měl stát, ale nakonec nestal šéfem ústecké zoo? Můžete říct něco k vašim současným plánům?
V Ústí jsem se chtěl pokusit o nový typ zahrady. Zoo, kde nepoznáte, že jste v zoo. Pro místní radnici to však byla příliš velká změna. V současnosti jsem zcela nezávislý. Píšu, přednáším, občas pomohu nějakému jinému volnočasovému projektu na svět. A napsal jsem knihu o pražské zoo, o kterou se kompletně starám. Nic velkého v plánu nemám a myslím, že je to tak v dnešní turbulentní době spíš dobře.

Petr Fejk se narodil v Mostě v roce 1964. Vystudoval Filosofickou fakultu UK, obor český jazyk a historie. Před šéfováním v pražské zoo učil na gymnáziu a provozoval rockový klub. V roce 2010 krátce vedl Českou národní budovu v New Yorku, následující rok měl epizodu v roli ombudsmana kvality Českých drah. Petr Fejk je také příležitostným hercem a předloni vydal knihu Jak se dělá zoo. Je rozvedený a ze dvou partnerství má čtyři děti (jedno nevlastní).