Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

František Jungmann: Byli jsme vandráci, neseděli jsme ale celý den u hospody

Mladá Boleslav /ROZHOVOR/ - Před třiceti lety se František Jungmann vracel do Českého ráje, kde s batohem na zádech po turistických stezkách i mimo ně nachodil pěšky stovky kilometrů, několikrát do roka. Tehdy netušil, že po Lounech, kde bydlel a pracoval v tamním pivovaru, se stane jeho osudem Pivovar Rohozec v samém srdci Českého ráje. V jeho čele stojí už dvanáct let.

24.7.2017
SDÍLEJ:

Ředitel Pivovaru Rohozec František Jungmann (vpravo) kontroluje kvalitu rohozeckého piva na projížďkách po Českém ráji. Na snímku se u jedné z hospůdek právě setkal se sládkem Pivovaru Svijany Petrem Menšíkem.Foto: Archiv Františka Jungmanna

Čundry a vandry, to byl ve své době obrovský fenomén. Kam vedly toulky po Čechách vás?

Osmdesátá léta, to bylo vyloženě období čundrů. Já jsem tou dobou pracoval v pivovaru v Lounech a nejméně jednou do roka jsem s kamarádem vyrážel na dovolenou právě do Českého ráje. Tady v okolí jsme většinou nocovali na Podháji u Modřišic, kousek od Turnova směrem na Všeň. V létě jsem míval na týden půjčenou chalupu. Ta byla naší základnou, kde jsme nocovali a odkud jsme vyráželi na pěší túry po Českém ráji. Jezdili jsme sem i na vandry, střídali jsme to s Českým Švýcarskem. A to jsme skutečně spali v lese pod igelitem, jak o tom zpívají Brontosauři.

Takže jste se po letech, kdy jste přišel do Pivovaru Rohozec, vracel do míst, která jste dobře znal.

To je pravda. Vzpomínám třeba na zříceninu hradu Kozlov nad Podhájem, Kacanovy, Hruboskalsko, cesty vlakem do Prachovských skal, na Malou Skálu nebo do Besedic… Obšlápli jsme toho hodně. Později jsem se sem dlouho nedostal, to víte, hektická devadesátá, ale v roce 2005 jsem nastoupil do Pivovaru Rohozec a vrátil se na místa, která jsem kdysi znal. Záměrně jsem mířil do míst, která jsem měl v paměti…

Jak se Český ráj za těch více než 30 let změnil?

Ani se snad nezměnila jeho příroda, ale rozhodně to množství občerstvovacích stanic a sezonních hospod. Zatímco v minulosti fungovala pouze síť restaurací a jídelen pod národním podnikem RaJ a druhá pod spotřebním družstvem Jednota, dnes si otevře vlastní kiosek kdekdo. Neskutečná změna je vidět v Příhrazech. Tamní hotel a posezení pod kaštany, to mělo úroveň a jezdili sem lidé ze široka daleka, dnes v Příhrazech chcípl pes. Podobně je tomu v případě Branžeže. Ty velké komplexy jsou zdevastované a je to škoda. Na druhou stranu těch možností občerstvit se je dnes daleko více a turista si může pivo a svačinu dát na každých pěti kilometrech.



Jsou místa, která se nezměnila a pořád platí za vyhlášené zastávky?

Třeba Valdštejn, Hrubá Skála nebo Hotel Králíček v Kacanovech. To jsou místa, kde se dříve i dnes zdržuje dost lidí. Ale jedna věc se s minulostí srovnat nedá a musím říct, že mě štve.

Která?

Koně. To je obrovský nešvar. Koňská kopyta rozdrbávají stezky, cesty jsou plné kobylinců a myslím, že je to i dost nebezpečné, řada jezdců totiž nedovede koně pořádně ovládat. Někde na statku dostanou půldenní školení a jede se. Když koňáky předjíždím na kole, raději oklikou. Stává se, že se koně plaší. Naposledy jsem ještě dostal vynadáno. U Kosti a kolem Plakánku to je k vidění každou chvíli. V Německu platí pro koně na turistických stezkách zákaz, vědí, že kůň patří na pole.

Mluvili jsme o pivu. Když se řekne sládek a vandr, představuji si výlet, na kterémmse dost frčí v pivu…

V pivu se frčelo, ať jsem sládek byl nebo ne. (smích) Ta naše skupina, se kterou jsem se okolím toulal, byla spíš vandrácká, a to v tom nejlepším slova smyslu. Samozřejmě jsme se každou chvíli v hospodě zastavili, dali dvě piva, ale vždycky jsme šli zase dál a za celý den jsme ušli nějakých dvacet kilometrů. Nebyli jsme takové typy, které by vystoupily z vlaku, zakotvily u první hospody a propily tam víkend.

Máte z tehdejších vandrů nějakou oblíbenou vzpomínku?

Jednou jsme na tu chalupu, o které už jsem mluvil, s sebou vzali i moji sestru. A ona je tak trochu zmatkářka. Jeli jsme vlakem a ona se najednou ozvala, že prý už vystupujeme. Nedávali jsme pozor, takže jsme se začali hrnout ven. Vlak už ale dostal k pokyn k odjezdu a začal se rozjíždět. Vyskakovali jsme na nástupiště, ale mně se povedlo zachytit se při vystupování batohem na klice dveří. Běžel jsem podél vlaku, který už jel, ale konec nástupiště se blížil, takže jsem se musel vyvléknout. Batoh visel na klice a jel dál. Naštěstí ve vagonu zůstal kromě batohu také ještě jeden náš kamarád, který vystoupit nestačil, a tak mi batoh zachránil. Setkali jsme se na další zastávce.

Nebavíme se sice o 60. nebo 70. letech, ale přece, nekontrolovala vás někdy policie jen kvůli tomu, že jste se potloukali krajinou?

Vzhledem k tomu, že jsme nebyli ti hospodští povaleči, kteří trávili celé dny u hospody a jen na noc zmizeli v lese, aby se ráno do hospody zase vrátili, většinou jsme nikomu nevadili. Kromě pohledů jsme nějakému konfliktu čelili snad jedinkrát. Spali jsme někde v lese a probudili nás lesníci. Co prý v lese děláme, co jsme zač, a že na nás zavolají policii. Nakonec to skončilo domluvou. To, že na nás lidi koukali skrz prsty, se samozřejmě stávalo.

Jako odborník na pivo můžete srovnávat. Starali se o něj výčepní dřív lépe?

To musím té minulosti nechat. Tehdy pivo čepovali hospodští, kteří byli opravdu hospodští a měli k pivu lepší vztah. Zkrátka mistři svého oboru. Dnes čepuje pivo kdokoli a s řemeslem to nemá nic společného. Technická stránka věci i hygiena je dnes asi lepší, dříve ale, díky tomu, že výčepů bylo málo a proteklo přes ně víc piva, bylo pivo většinou v lepší kondici. Dnes mají výčepní kolikrát sud naražený i dva dny nebo jej tlakují vzduchem a ne inertním plynem, což pivu vůbec neprospívá. Dříve nebyla vedle vzduchu alternativa, výtoč ale byla úplně jiná.

Autor: Martin Weiss

24.7.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Nejstarším sedlčanským tenistou je téměř 82letý Zbyněk Jetel.

Překročil osmdesátku, na kurtech bývá od jara do podzimu

Spolek pro kočku hledá dobrovolníky i podporu po opuštěné kočky.

Příbramští ochránci koček hledají podporu a pomoc

Rathův požadavek na odškodnění za pouta se vrací k obvodnímu soudu

Střední Čechy – Ucházet se o 30tisícové odškodnění má dál šanci někdejší hejtman Středočeského kraje David Rath, který před čtyřmi roky stanul před Krajským soudem v Praze jako jeden z účastníků procesu v kauze údajných korupčních manipulací se stavebními a zdravotnickými zakázkami kraje.

Spisovatelka Michaela Burdová: Láká mě spojení příběhu s obrázky

Sedlčany /FOTOGALERIE/ - Michaela Burdová žije v Sedlčanech na Příbramsku. Ve svých 27 letech je vyhledávanou autorkou fantasy knih pro děti a mládež. Patří k několika současným českým spisovatelům, které toto povolání uživí. Dosud jí vyšlo dvanáct knížek, a protože jí inspirace neopouští, v březnu 2018 pokřtí třináctou. 

Ayong si zahrál za českou reprezentační dvacítku

Příbram – Mladý útočník týmu 1. FK Příbram Bastien Karsten Ayong debutoval v nedávné reprezentační přestávce v dresu české fotbalové reprezentace do 20 let. Českého fotbalového útočníka původem z afrického Kamerunu nominoval do týmu pro zápasy Elite Tournament trenér reprezentace do dvaceti let, shodou okolností také Příbramák, Karel Krejčí.

Zastupitelé jednali o MHD, pozemcích, ale i o bezpečnosti na sídlišti

Příbram – Jedním z nejdůležitějších bodů programu pondělního zasedání městského zastupitelstva byla žádost provozovatele MHD o navýšení ceny za ujetý kilometr. Město bude dopravci o listopadu platit o dvě koruny víc. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení