Vysídlování bylo zahájeno vyhláškou ze 14. března 1942 a bylo rozděleno do pěti etap. Své domovy muselo postupně opustit zhruba 30 tisíc obyvatel z 65 obcí.
Část obyvatel se do prostoru opět vrátilo jako zaměstnanci na tzv. SS-Hofech, dvorech a statcích zajišťujících zásobování cvičiště zemědělskou produkcí. O chod cvičiště se také starali vězni pracovně-výchovných táborů a pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, která byla vybudována v Hradištku.
Díky reliéfu krajiny byla v zabraném území zřízena dělostřelecká škola, škola tankových granátníků, ženijní škola, škola stíhačů tanků a škola útočných děl. Podle toho také vypadaly budovy, které se často stávaly terči při výcviku dělostřelců.
Výstavu zahájila starostka Jana Svašková která po přivítání a krátkém úvodu předala slovo historikovi Tomáši Zouzalovi. Ten popsal historii vzniku a chod výcvikového prostoru. Poté Lucie Hašková přiblížila utrpení a strasti vězňů hradišťského, včetně životních příběhů, z níž některé vypátrala až ve Francii, odkud část vězňů pocházela.
Na závěr besedy na vysídlení zavzpomínal pamětník Karel Kozák, který se musel ze zabraných Vrtochových Janovic s rodiči vystěhovat ve věku sedmi let.
Za vznikem této putovní výstavy stojí Václav Šmerák se spolkem Mezi řekami. Výstava potrvá v sále senohrabské restaurace U Andělů do 18. března. Přístupna je každý den od 11 do 20 hodin.
A proč se projekt jmenuje „Když pampelišky nekvetly“? Francouzští vězni byli tak extrémně trápeni hladem, že když někde rozkvetla pampeliška, tak ji utrhli a snědli.
