Muzikant Tomáš Linka: Těším se na letní grilovačky. A hodně toužím po Austrálii!

Něco znamenaly, byly jakýmsi milníkem. Hráč na foukací harmoniku a zpěvák Tomáš Linka je spojen s kapelami Greenhorns, Fešáci, Kanafas, Cadillac a také Přímá linka. 
A aby toho nebylo málo, chystá letos s kapelou Přímá linka turné, které bude předcházet vydání cédéčka. Také pomýšlí na cestu do Austrálie. A ke všemu udělal ve svém životě po desítkách let radikální řez. O tom všem jsme si s Tomášem Linkou povídali.

Začněme cédéčkem…

…dvojcédéčko to bude.

Dobře, tedy dvojcédéčko se čtyřmi desítkami skladeb.

Ano, ale bude jich asi víc. 
K těm čtyřiceti, které provázely moji kariéru, navíc asi i pět nových od autorského dua Antonín Kny – Tomáš Linka. Ke dvojcédéčku chystáme turné, příští rok mi bude sedmdesát, bude to dárek s předstihem, cédéčko by mělo vyjít do světa před Vánoci. To znamená, že musí být v září hotové, a tak se bude točit v létě. Bude to tedy pěkná fuška.

Jak vznikal výběr písniček na cédéčko, a tím i na turné?

Jsou to písničky, které stojí za to, aby se na cédéčku objevily a které provázely moji kariéru. Vše odstartuje rok 1968 a náhodné potkání s Marko Čermákem.

Náhodné?

Ano. To bylo tak, že kapela Greenhorns emigrovala do Německa, on jediný se vrátil, měl tady „čerstvé" dítě a asi ho svrběly prsty, chtěl hrát. Chtěl někoho, kdo hraje na foukací harmoniku a slyšel, že nějaký Linka, můj tatínek, na ni hraje. Táta měl tehdy orchestr složený z foukacích harmonik, bylo to moderní. Jednoho dne u nás zazvonil, ale táta mu řekl, že už má odježdíno, ale prý tady mladej také hraje, jestli mne nechce zkusit. Tak jsme se dohodli. Tímhle ten koncert začne. Prostě přišel Čermák a už to jelo až do dnešních dnů. Chronologické zachycení jednotlivých milníků mé kariéry. Věřím, že to budou ty nejlepší pecky, které diváka na koncertech i při poslechu cédéčka potěší.

Cédéčko na Vánoce, koncertní šňůra někdy po prázdninách. Vy už ale startujete tuhle sobotu.

To je pravda. V Restauraci & Music Clubu Level v Újezdu nad lesy si zkusíme už tuhle sobotu od dvaceti hodin 
tenhle pořad jako nultý díl. Uvidíme, jak nám to půjde, jak budou lidé reagovat. Podle toho vše vyladíme, aby to bylo fajnové od první do poslední minuty. Bude to dvouhodinový pořad asi s dvaceti písničkami.

Turné budete absolvovat s kapelou Přímá linka, je to tak?

Ano. Přímá linka jsou v podstatě někteří členové skupiny Fešáci. Přímá linka existuje již patnáct let, prošla během této doby několika obměnami a mne se před čtyřmi lety podařil doslova husarský kousek. Kytarista Antonín Kny je manažerem jak Přímé linky, tak Fešáků. To je dobré, protože nedochází ke konfliktům termínů.

Kdy jste vlastně začal hrát na harmoniku?

To mi bylo asi deset. Večer u nás vždy tátův orchestr zkoušel, tak jsem vše odposlouchal. A jak jsem byl doma sám, sáhnul jsem do šuplíku a ty naposlouchané písničky jsem začal hrát.

Začínal jste v kapele White Stars, pak Greenhorns, Fešáci, Kanafas, Cadillac, Přímá linka 
a také Starý fóry. To jsou vaše minulé i současné kapely. Bylo některé období „hezčejší"?

Všechny kapely měly něco do sebe, všude jsme hráli to, co nás bavilo a co bavilo lidi. Byly krušné chvíle, ale v podstatě se vzpomíná jen na hezké. To je všude stejné. Muzika byla a je náš život. Ale řekl bych, že 
v letech 1970 – 1974 v období Greenhorns, to byl veliký život. Týdenní koncertní šňůry, spaní po hotelích.

Tudíž jeden nepřetržitý mejdan…

Tak by se to dalo klidně nazvat. Na ty časy vzpomínám rád. Hezké období bylo také to, když jsme cestovali po světě. Já byl dvakrát v Americe 
s Fešákama, dvakrát s Grenhornama a jednou s Přímou linkou. A v Austrálii jsem byl s Fešákama i Greenhornama. No a tak přemýšlím, že kdybychom s Přímou linkou vyjeli do Austrálie, znamenalo by to , že se třemi kapelami jsem byl jak v Americe, tak 
v Austrálii. To by byl…

…krásný hattrick, že?

Přesně.

Byly rozdíly v amerických zájezdech?

Poprvé v Americe jsem byl hned poté, kdy to tady v roce 1989 prdlo. Hráli jsme country, které poslouchali naši emigranti, znali to ze svých časů tady v republice. To byla skvělá atmosféra. Po roce jsme tam jeli znovu, ale už to nebylo ono. Zájem opadl, rozjel se tam totiž každý. Současný zájem je minimální a každý to má hodně těžké. Ale Austrálie a hattrick mne láká, bylo by to úžasné, ale nechci to zakřiknout. Dokud nesedíme v letadle, je brzy 
o tom mluvit.

Máte za sebou tisíce koncertů, jaké chvilky máte při vystoupení nejraději?

Jak to myslíte?

Před koncertem napětí, zda přijdou lidé, vstup na jeviště, první potlesk, přídavek, šatna po koncertu, spokojené usínání?

Nad tímhle jsem vlastně ještě nikdy nepřemýšlel. My ty písničky máme zažité, hrajeme je, dá se říci z paměti. Pravda, moje paměť už také není ideální. Přiznám se, že kolikrát si texty čtu, zejména od Michala Tučného. Ale jinak to jede automaticky. Mnoho zpěváků to má a potvrdí vám, že mnohdy zapínáme takzvaného autopilota, automatického zpěváka. Prostě z pusy vám to do hlediště plyne úplně samo, a vy si klidně přemýšlíte, co budete dělat zítra. Je to tolikrát ohraná píseň, že se stala automatickou součástí vašeho Já. Je ve vás a vy na ni nemusíte myslet. To jsou zajímavé okamžiky. Pak stačí pozorněji kouknout do hlediště, uvidíte ve druhé řadě hezkou ženu a jste zpátky v realitě. Autopilot je odstaven, zase musíte myslet.

Když jsme u fanynek. Máte rád, když v první řadě vidíte hezkou ženu, která na vás může oči nechat?

Víte, já mám nejraději, když do hlediště nevidím. Když do mne reflektory perou tak, že vidím jen na kraj jeviště. Lidé rozptylují, bohatě stačí, když jsou slyšet. My je na pódiu dobře cítíme. Ale musím se vám k něčemu přiznat.

Přiznávejte.

I po těch desítkách odehraných let mám i dnes před koncertem trému. Přistihnu se, že nemám dobrý pocit z lidí, což se občas stane. Cítím všude po těle mravenčení. Nevím, co se to se mnou děje. Vydrží to do konce první písničky a na začátku druhé se vše zlomí a je to báječný večer.

Je nějak znát s přibývajícími lety, že jste po koncertu více unavený?

Můj styl nebyl nikdy takový, že bych na pódiu poskakoval. Stojím, v ruce mikrofon a zpívám, není to náročné. S mojí bolavou kyčlí je to ale nyní trochu náročnější. S Přímou Linkou sedím na barové židličce od začátku koncertu. Pravdou je, že dříve jsem seděl na židli, která měla opěradlo obrácené a já se o to opěradlo opíral. Tonda Kny mi řekl, že to nepůsobí na diváky esteticky dobře, tak jsem ji musel otočit. No a teď už používám barovku.

Co bude s tou kyčlí dál?

Půjdu asi na operaci. Mohu ale jedině v lednu, kdy je méně práce. No a letos to nestihnu. Uvidíme za rok.

Vy jste ženatý už hodně dlouhou dobu, že?

Dvaačtyřicet let mám jednu ženu. Nestěžuju si, máme se rádi.

O tom nepochybuji, ale kde jste manželku potkal?

V roce 1971 na Smíchovském saloonu.

Fanynka?

Přesně tak. Po koncertu, nebo o přestávce, to vážně už nevím…

…na tom nezáleží…

…přišla do šatny s kamarádkou. Obě byly hezké a slovo dalo slovo a zašli jsme do hotelu posedět.

Vy a dvě dámy?

Určitě s námi byl ještě i druhý pán. No a nějak to dopadlo, že slovo dalo slovo a už to táhneme spolu tak dlouho.

Děti?

Dvě dospělé dcery, čtyři vnoučata.

Je z nich někdo hudebně nadaný, pokračuje v otcových či dědečkových šlépějích?

Nikdo, alespoň o tom nevím. Starší vnuk zkoušel bubnovat, ale už to asi nedopadne.

Vy jste dlouhé roky bydleli ve známých jihočeských Hošticích.

Od roku 1980.

Ale nyní jste doslova zamíchali životem, že?

Rozhodli jsme se Hoštice opustit a přestěhovali jsme se do Horoušan u Úval.

Proč?

Děti bydlí v Úvalech a k nám to měly 150 kilometrů. A my začali přemýšlet hlavou. Nejsme nejmladší, k doktorům bude třeba jezdit asi častěji, nakoupit a tak dále. A tak jsme prodali dům v Hošticích a koupili ho tady. Teď to máme k sobě šest kilometrů.

Nebylo vaše stěhování složité? Přece jen jste v Hošticích bydleli téměř 35 let.

Řekli jsme si shodně, že jsme si tam své odžili. Troškovy filmy, kolotoče, procesí, desítky aut denně, taková romantika to zase nebyla, i když určitý kolorit to mělo. Tak jsme udělali radikální řez. 
V Hošticích jsme měli velkou zahradu, kterou jsem jen sekal. Veškeré pokusy o rajčata a okurky skončily vždy tím, že všechno pochcípalo. Tady máme menší zahradu, kterou budu akorát sekat. Ve vesnici máme konzum, hospodu, a já se těším až vysvitne jarní sluníčko. Přijde čas na grilovačku. Pořád je na co se těšit…