Základní umělecká škola poskytuje základy uměleckého vzdělávání ve čtyřech oborech (hudebním, tanečním, výtvarném a literárně dramatickém), o něž se stará kvalitní zhruba čtyřicetičlenný kolektiv pedagogů.

Kapacita školy je téměř naplněná. V současné době ji navštěvuje kolem tisíce žáků, a to ve třech pobočkách - na Základní škole Pastelka v Mladé Boleslavi a v pobočkách v Dobrovici a v Bělé pod Bezdězem.

Absolventi dosahují výborných výsledků. Škola se tak může pochlubit úspěchy žáků v krajských a ústředních kolech soutěží či veřejnou reprezentací žáků vše oborů na různých společenských a kulturních akcích. Návštěvníci si jejich hru mohou poslechnout nejen na vernisážích, ale i koncertech a podobně.

V rozhovoru Jana Mlčochová prozradila nejen, jaký byl její první ředitelský den, ale také proč se přihlásila do výběrového řízení i jak chce základní uměleckou školu se svým týmem vést.

Pondělí 17. října bylo vaším prvním ředitelským dnem, pozorovala jste už nějakou změnu?

Začátky jsou samozřejmě těžké, ale člověk si zvykne. Musím říct, že práce je hodně, a tak abych na něco nezapomněla, musím si všechno psát. Koupila jsem si dva sešity a ty budu nosit neustále u sebe, protože už teď ze strany učitelů registruji velký zájem, co se týče řešení různých požadavků.

Než jste se přihlásila do výběrového řízení na post ředitelky základní umělecké školy, věděla jste, do čeho jdete?

Určitou představu jsem měla, ale jak to v životě bývá, představa je jedna věc, realita věc druhá. Důležité je ale říct, že vím, že na to nejsem sama. Mám představu týmové spolupráce. Do konkurzu jsem šla zejména proto, že školu důvěrně znám, znám i spoustu lidí, kteří budou součástí mého týmu a budou mou pravou rukou. Přiznám se, že kdybych necítila podporu ze strany kolegů, nešla bych do toho.

Pro školu je ale lepší, když v jejím čele usedne někdo, kdo ji zná, než někdo zvenčí.

Přesně tak, myslím si to stejně. Pro mě je to navíc asi takový životní oblouk, protože na všech křižovatkách vždycky stáli lidé, kteří mě nasměrovali tím správným směrem. A platí to od chvíle, kdy jsem dělala muziku ještě na vysoké škole a navštěvovala hodiny Ludmily Melkusové. Právě ta mi laťku nastavila tak vysoko, že jsem hru na klavír byla schopná učit i přesto, že jsem neabsolvovala žádné studium a jsem vlastně dosud jen amatér, výkonný umělec. A dnes se pomyslným obloukem vracím zpět. Na jedné straně zužitkuji to, co jsem se naučila na vysoké škole, na straně druhé využiji to, co jsem poznala za léta působení na základní umělecké škole.

Ale uměla jste učit…

Neuměla. To všechno jsem se musela naučit. Pocit, že umím učit, jsem dostala až v roce 2005, když se můj žák dostal do krajského kola umělecké soutěže a vybojoval si stejné místo jako žák, kterého připravovala moje kolegyně.

Učení je jedna věc, řízení věc druhá. Zeptám se, máte u svých kolegů autoritu?

Myslím si, že ano. Přesvědčila jsem se o tom ve chvíli, kdy jsme před dvěma lety připravovali projekt v divadle. Všichni se tehdy zapojili a pomáhali, jak jen to šlo, a měla jsem pocit, že snad i rádi. A navíc mě podporovali i před konkurzem, alespoň takové jsem měla odezvy. Jak už jsem zmínila, bez jejich podpory bych se ho neúčastnila. Navíc, i kdybych neuspěla, neměla bych co ztratit. Jako učitelka bych se měla velice dobře.

Už jste vaši novou funkci vstřebala?

Vidíte, vlastně ne. Řeším problémy, které cítím jako problém, ale ještě mi to asi úplně nedošlo. Myslím si, že to přijde samo a věřím, že to vyplyne tak nějak přirozeně. Navíc, nechci pouze řídit, chtěla bych i učit, děti mě nabíjí energií a nerada bych se od nich odstřihla. Učit samo o sobě je velmi tvůrčí záležitostí, protože se jako učitelé setkáváme na každé hodině s jedinečnou osobností žáka. To samo o sobě je krásné, že neučíme dva úplně stejné lidi, ale vždy máme v rukou originál. Nutí nás to přemýšlet, experimentovat, rozvíjet jejich talent, s každým z nich se nějak vnitřně setkat. To je oboustranně obohacující proces. Dětem tak nenásilně vštěpujeme skutečnost, že hodnoty nejsou jen materiální povahy a že bohatství není jen ve vysokých výdělcích a sportovních úspěších.

Určitě už jste se stačila rozkoukat a zjistit, co školu nejvíce trápí…

Asi jako každá škola, tak i my se potýkáme s nedostatkem učebních prostor. Zatím to řešíme využitím tříd základní školy Pastelka, s níž sdílíme stejnou budovu. Rádi bychom také ZUŠ dovybavili učebny počítačovou technikou, pomůckami, nábytkem, koncertní sál zase novým klavírem … Vše je ale o stanovení priorit a domluvě.

Už máte představu, jak by měla spolupráce s učiteli vypadat?

Přála bych si, aby se pravidelně scházela umělecká rada, dále vypracujeme uměleckou koncepci školy, ještě více využijeme týmovou a mezioborovou spolupráci, budeme se snažit rovnoměrně naplnit jednotlivé hudební obory a budeme investovat i do dalšího vzdělávání učitelů.

Jak by podle vás měl vypadat dobrý ředitel?

Myslím si, že musí být citlivý a měl by být i kvalitním manažerem, který chod školy drží pevně v rukou. Pro mě je to velká výzva a věřím, že nám to tu bude klapat jako doposud.

Čtěte také: Kariéra učitelů. Ovlivní ji žáci?