Žlutěnka podávala materiál a Modráček proplétal hnízdo. Žlutěnka říkala svá přání a připomínky, jak by mělo bydliště vypadat. „Důležité je, aby bylo pohodlné při hnízdění na vajíčkách. Aby do něj nefoukalo ze všech stran.“

Modráček Žlutěnce ochotně naslouchal a vždy vyhověl. Hodně se snažil. „Musí vypadat velkolepě a zároveň být prostorné!“

Vždyť je uvidí celá rodina a třeba je budou chtít také vyzkoušet. Za dva dny bylo hnízdo postaveno. „Dopadlo to skvěle!“ chválila Žlutěnka. Modráček z větve pozoroval, jak si ho jeho krasavice zkouší a kontroluje. „Je velkolepé!“ volala na něho. Modráček se dmul pýchou.

Jak získat nevěstu?

Ale s něčím si nevěděl rady, ne že by se ostýchal, prostě nevěděl. Nevěděl jak má požádat Žlutěnku o křidélko. „Nedá se nic dělat, co naplat, musím se jít poradit,“ špitl si pro sebe a nahlas jen dodal: „Potřebuji si někam zaletět.“ Zamával křídly a odletěl. Žlutěnka osaměla. Neměla na večeři ani chuť. Byla hodně unavená, po chvíli usnula.

Ráno se probudila velmi brzy. Nevysvitlo ještě slunce a už byla na snídani. Po chvíli začalo svítat. Se slunečním teplem se začaly rozvíjet květiny a poletovat včelky. Pavoučci přišli zjistit, kudy létá hmyz, aby tam utkali své pavučinky.

Video: Mrkněte se, jak sýkorku potěšila lojová koule na okenním parapetě

Lojová koule | Video: se svolením Michaely Sýkorové

Slunéčka sedmitečná roztahovala svá křidélka, aby je usušila od ranní rosy. Motýli mávali křídly a natáčeli je na sluneční paprsky. Křidélka se jim leskla a při tanečním letu vábili své spolutanečníky. Podívaná všech barev! Modrásci, žluťásci, bělásci, paví oka, otakárci. Krása! Ž

lutěnce však v tu chvíli nepřipadalo nic pěkné. Seděla na větvi a přemýšlela. Ráno žádný krásný zpěv neslyšela, takže se Modráček ještě nevrátil. Nevěděla, proč tak najednou odletěl. A na večer. To jí připadalo obzvlášť nebezpečné. A navíc po stavbě hnízda byl určitě také unaven.

Kdepak létáš?

Dělala si starosti. Zažívala pocit, který neznala. Pociťovala stesk. Vzpomněla si na rodiče a sourozence. „Měla bych jim dát o sobě vědět,“ přemýšlela. „Že už mám nalezený nový domov, a dokonce postavené hnízdo, ba i ženicha. Mamince by se určitě líbilo, jak je ohleduplný a tatínkovi by se zamlouvala jeho pracovitost.“

Najedená byla dost, vrátila se do svého hnízda. V hnízdě bylo příjemně. Pozorovala zelenající se listy na stromech, rozkvétající květy. Najednou zavřela oči a usnula. Paprsek skoro zapadlého slunce jí osvítil hnízdo. Lehounce ji polechtal po víčkách.

Žlutěnka otevřela oči. Podivila se, že tak dlouho spala. „Vždyť jsem prospala celý den!“ Zalétla se podívat do Modráčkova hnízda, zda již přiletěl, ale bylo prázdné. Dělala si starosti: „ Určitě je z té stavby hnízda unavený jako já. Kdepak asi je. Mám ho počkat na večeři?“

Seděla na větvi a pozorovala okolí. „Slunce už zapadá a ty Modráčku nikde! Kdepak asi lítáš. No musím povečeřet sama.“ Přelétla na ovocný strom a pustila se do jídla. Po večeři začala zpívat: „Možná přiletíš a zazpíváš ráno, srdce se mi v paprscích rozezní, možná zazpíváš tu píseň, co v uších mi zní. O lásce. O touze. O naději. O snění.“

Co je s Modráčkem? Radí se, jak získat svou milovanou za něvěstu. Ale kdo mu pomůže? Další díl najdete na našem webu už zítra!

Autor: Michaela Sýkorová