„My jsme ve zdravotní výchově propagovali takzvaný bezbolestný porod na základě cvičení, přípravy a dýchání. To byla tehdy nová metoda,“ vzpomíná lékařka Dagmar Pohunková na období druhé poloviny padesátých let. „Takže já sama jsem šla rodit s lehkým srdcem. Do porodnice jsem se dostavila s knížkou, měla jsem s sebou set na manikúru. A najednou přišly bolesti! Vypotácela jsem se na chodbu a volala jsem: ,Ono to bolí!‘ Taková starší porodní asistentka mě objala a říkala: ,A co sis myslela, holčičko? To víš, že to bolí.’ Byla jsem sice paní doktorka, ale úplně pitomá a nezkušená,“ pokračuje Dagmar Pohunková. 

Nedostatek informací o těhotenství, porodu a o všem, co s tím souvisí, se v té době i v dalších dekádách socialismu týkal naprosté většiny prvorodiček. Oficiální osvěta v této oblasti byla velmi zdrženlivá a informace se podávaly způsobem, který mladým lidem – mírně řečeno – nebyl blízký.

Na Kampě u Sovových mlýnů je k vidění fotografická výstava připomínající povodně v roce 2002. Na výstavu se přišli podívat i Marcovi.
Podívejte se: Výstava v Praze připomíná dvacet let od povodňové katastrofy

Naproti tomu lékaři se těšili obrovské autoritě a ženy většinou ani nenapadlo s nimi jakkoli diskutovat. Když se u nás na konci 60. let poprvé objevila hormonální antikoncepce, pouze oni rozhodovali o tom, které ženě ji předepíší. Mnoho žadatelek odcházelo z ordinace gynekologa s nepořízenou, aniž se dozvěděly proč, a mohly se jen dohadovat, jestli je to kvůli jejich konkrétnímu zdravotnímu stavu anebo proto, že „pilulek“ je na trhu nedostatek.

Nitroděložní tělísko DANA bylo určeno jenom pro ženy, které už rodily, takže i v 70. letech mnoho párů zůstávalo odkázáno na prastaré antikoncepční metody: počítání plodných a neplodných dnů, přerušovanou soulož a kondom (který ovšem řada mužů odmítala).  

Miminka na vozíku jako vánočky 

Zatímco dnes porod ženy chápou jako zásadní událost ve svém životě, která má vliv i na jejich budoucí vztah s dítětem, v době socialismu se bral prostě jako něco, co se musí vydržet. Pokud možno v tichosti, protože rodiček bývalo na porodním sále více najednou a hlasitými projevy bolesti si žena mohla vysloužit označení za „hysterku“. Dagmar Pohunková v tom byla výjimkou – na porodním sále byla sama.

Připouští, že mohla mít nějaké výhody, protože jako lékařka se znala se šéfkou porodnické kliniky: „Byla jsem sama v polozatemněné kachličkované místnosti. Měla jsem v ruce masku spojenou s bombou s rajským plynem. Toho jsem si měla dýchnout vždy, když přijde bolest. Ale já jsem se bála, abych dítě neutlumila, a tak jsem si toho brala málo. Porod trval dlouho, asi šest hodin. Byla jsem tam sama, potmě a v bolestech.“ 

Jak bylo tehdy zvykem, svého syna mohla vidět až několik hodin po narození: „Odnesli ho, zabalili a přivezli ho až ráno na takovém vozíčku, kde ležela zabalená miminka vedle sebe jako vánočky.“

Detail zrekonstruovaného osvětlení schodiště kostela sv. Ludmily (slavnostní rozsvícení v rámci Roku Ludmily 5. září 2021).
Z kostela svaté Ludmily je bazilika, čestný titul mu udělil papež František

Teprve v druhé polovině osmdesátých let se v pražské porodnici u Apolináře jako v jedné z prvních u nás začal zavádět rooming-in, kdy maminky mohly mít novorozené děti u sebe v pokoji. U Apolináře sbírala své první profesní zkušenosti i porodní asistentka Ivana Königsmarková: „Tehdejší praxe byla taková, že nebylo možné vidět celý porod v kuse. Jedna studentka byla na příjmu, druhá dělala klystýr, třetí holila a tak dále. U Apolináře jsem se poprvé naučila, jak ženu vyšetřovat a jak porod probíhá.“ 

Diametrálně odlišný způsob péče sledovala na stáži v Dánsku roku 1992. Největší šok prožila hned při prvním porodu, u kterého měla asistovat. Když k ženě chtěla vstoupit, tamější porodní asistentka ji zastavila s tím, že se rodičky nejdříve zeptá. Když se vrátila z porodního pokoje, oznámila, že si rodička přítomnost další asistentky při porodu nepřeje: „To jsem koukala, že v Dánsku může žena rozhodovat o tom, kdo z personálu bude přítomen,“ konstatuje Ivana Königsmarková. I v devadesátých letech byla taková praxe u nás něčím neslýchaným. 

„Nevím, co jsem podepsala“

V době socialismu stát chtěl mít pod kontrolou většinu stránek života svých občanů a to, jestli přivedou na svět dítě, k nim samozřejmě patřilo. V roce 1957, kdy u nás byly legalizovány interrupce, to vedlo ke zřízení interrupčních komisí, které posuzovaly oprávněnost jednotlivých žádostí o potrat. Prvních pět let v nich zasedali pouze lékaři, od roku 1962 se v nich však začali objevovat také „zástupci lidu“, většinou ženy z národních nebo uličních výborů, které měly na žadatelky „výchovně působit“. 

Například v roce 1965 bylo schváleno 91,9 % žádostí o interrupci, v roce 1982 pak 94,8 % žádostí. Přestože tyto komise naprostou většinu žádostí o potrat nakonec schválily, mnoho žen, které nechtěně otěhotněly, mělo ze setkání s komisí a zejména s onou „bábou z národního výboru“ takovou hrůzu, že před ni vůbec nešly a od zamýšlené interrupce raději upustily. 

Cestovatel a japanolog Josef Hloucha, přezdívaný Joe.
Čajovna Jokohama představovala kousek Japonska v srdci Prahy

Interrupční komise měly přispět k tomu, aby se státu rodilo co nejvíc nových občanů. V některých případech ale stát prostřednictvím zdravotníků intervenoval také opačným směrem, když ženám bez jejich informovaného souhlasu prováděl sterilizace. Toto opatření, které zdaleka neskončilo rokem 1989, se týkalo téměř výhradně romských žen. Jednou z nich byla Elena Gorolová, které provedli sterilizaci při porodu druhého syna v roce 1990. Těsně před podáním narkózy před císařským řezem, ve zmatku a v bolestech, jí sestra dala podepsat nějaké papíry: „Nevím, co jsem podepsala. To mi nikdo nevysvětlil, co tam je.“

„Po porodu přišel pan primář a řekl, že jsem utekla hrobařovi z lopaty. Řekl, že mi udělali sterilizaci a že už nikdy nebudu mít děti. Já jsem měla dvacet jedna let. Nechápala jsem, že už nebudu mít děti. Začala jsem brečet,“ vzpomíná. Později se výrazně zasadila o to, aby se změnily metody, jakými jsou pacientky v českých nemocnicích o možnosti sterilizace informovány. 

Tatínkové pod oknem nebo v cele předběžného zadržení

Zatímco stát přebíral v životě rodiček a dětí úlohu, jaká mu nepříslušela, role otců byla naopak zcela zatlačena do pozadí. Ještě v osmdesátých letech nejenže nemohli být přítomni u porodu, ale nemohli ani svou ženu a dítě navštívit na novorozeneckém oddělení. Běžnou praxí tak bylo, že otcové odpoledne postávali pod okny porodnice, a čekali, až se za oknem objeví jejich žena a dítě jim ukáže alespoň přes zavřené okno. 

Jarmila Johnová, která porodila dceru Kristinu těsně po podpisu prohlášení Charty v lednu 1977, prožívala v porodnici velký stres, že ji tam vyhledá Státní bezpečnost. Kristinin otec Jiří Dienstbier byl už mezitím zatčen, což se Jarmila dozvěděla od jeho bývalé ženy Zuzany Dienstbierové: „Dojemné bylo, že přišla pod okno porodnice místo něho, a volala, že otec Kristiny nemůže přijít.“ 

Co u vás rozhodne komunální volby? Zapojte se do velké ankety Deníku ZDE.

Obavy ze zatčení manžela prožívala v porodnici i Barbara Litomiská v květnových dnech roku 1988. Strach byl o to větší, že v případě jeho uvěznění by starší děti zřejmě skončily v dětském domově. „Honza mi měl večer volat, a nevolal. Nevěděla jsem, že v porodnici se po šesté hodině večer nepřepojují hovory. Takže to byla šílená noc,“ vzpomíná Barbara Litomská. 

Další, ale zdaleka ne poslední oblastí, do níž stát rodičům zasahoval, byl výběr jména pro jejich děti. Lékař a teolog Jaroslav Maxmilián Kašparů vzpomíná, jaké martyrium bylo třeba absolvovat, když chtěli druhé dceři dát jméno Bernadetta: „Takové jméno dát nemůžete,“ konstatovala matrikářka a nabídla mu knížečku se seznamem povolených jmen. „Ale já už mám vybráno: Bernadetta,“ oponoval lékař. „Ne, to vám nepovolíme, takové jméno není. Já ho neznám,“ prohlásila matrikářka. Po delší diskusi ho odkázala na Miloslavu Knappovou, jazykovědkyni z Ústavu pro jazyk český, která tehdy měla pravomoc „povolovat“ rodičům neobvyklá jména.

„Paní doktorka Knappová mi povolila jméno Bernardetta, to druhé ,r’ tam prý musí být. Ale matrikářka to ,r’ přehlédla a napsala to, jak jsem chtěl,“ usmívá se Jaroslav Maxmilián Kašparů. 

Barbora Šťastná