Situaci komplikuje i fakt, že v čele USA, coby nejvýznamnějšího člena NATO, stojí těžko čitelný Donald Trump. Stačí připomenout, že loni mluvil o severokorejském vůdci Kim Čong-unovi jako o rakeťákovi, jehož zničí, letos ho nazval přítelem, do něhož se zamiloval. Co tyhle názorové kotrmelce, navíc oznamované na Twitteru, dělají se členy aliance?

Zpočátku to vyvolávalo nervozitu, protože od lídrů formátu amerického prezidenta všichni očekávají, že každé slovo bude přesně vybroušený diamant, který zapadne do skládačky. Bylo zvykem se jeho prohlášeními a také tím, co je v nich schováno, řídit. Za dobu, kdy je v úřadu Donald Trump, si politici museli zvyknout na to, že mnoho z jeho prohlášení bylo záměrně formulováno agresivně nebo konfrontačně s cílem vyvolat vlnu, která přinese spoustu reakcí. A podle nich se pak upravovala konečná pozice. Nevím, jestli to vychází ze způsobu, jakým byl Donald Trump zvyklý dělat byznys, tedy trochu rozjitřit situaci, zjistit, co to způsobí na trhu, a pak se vrhnout na nejschůdnější cestu. Zvláště v západní části světa byli státníci zvyklí jednat úplně jinak. Myslím však, že už se to usazuje, všichni vědí, že čas od času z Washingtonu uslyší prohlášení, jež by mohlo vyvolat šok, a proto ho neberou na první dobrou, ale spíš počkají, jak se situace dále vyvine. Reagují až poté. Od našich amerických kolegů jsme vždy slýchali, že je potřeba oddělit slova od činů. Americká administrativa si nebrala slovní servítky, ale od konkrétních kroků se to výrazně lišilo.

To tedy není zrovna jednoduchá situace například pro ministra obrany Jamese Mattise, že?

Opravdu ne. Jak ho znám, jeho pozice v Trumpově administrativě musí být hodně těžká. Generála Mattise beru jako esenci toho nejlepšího, co si v americkém vojenství lze představit. Je to člověk velice vzdělaný, kultivovaný, který si stojí za tím, co říká, a vždy váží slova. To je často v kontrastu s tím, jak komunikuje prezident Trump, takže jednoduché to James Mattis určitě nemá. Na druhou stranu byl celý život v námořní pěchotě a ta si zakládá na tom, že dělá nemožné na počkání a zázraky do tří dnů a že neexistuje problém, s nímž by si nedokázala poradit. On to tedy bere jako službu státu a díky tomu je schopen se s tím vyrovnat.

Vy máte také válečné zásluhy, pohyboval jste se mezi světovou vojenskou i politickou elitou. Takže jak to vypadá s vaší budoucí službou státu, konkrétně mám na mysli politické angažmá a případnou prezidentskou kandidaturu po skončení mandátu Miloše Zemana?

Aktivní politické angažmá nevidím jako nejlepší službu státu. Budu se spíš snažit zůstat nezávislou osobou, mít možnost přispět k tomu, co považuji za důležité, tedy zlepšit povědomí naší veřejnosti o otázkách bezpečnosti a obrany, zaujímat k nim realistický pohled a tím přispět k tomu, že naše ozbrojené síly budou věrohodnou součástí alianční kolektivní obrany. Kvůli tomu nemusím vstupovat do politiky a konkrétně do politického prostředí v České republice bych vstupoval opravdu nerad.

Jenže pokud má člověk ambici dělat svět lepším, kvalitnějším, srozumitelnějším a zároveň má předpoklady tak činit, není prezidentský úřad největší výzvou?

Kdybych se dal na politiku, nutně bych se stal součástí onoho prostředí, a to nejen v tom pozitivním smyslu, o němž jste hovořila, ale také v tom negativním. A to je zabijákem mnoha dobrých myšlenek, jež se v kontaminovaném prostředí naší politiky rozpouštějí.

Která z těch toxických látek vám vadí nejvíc?

Naše současné politické prostředí trpí tím, co už za první republiky kritizoval historik Pekař, tedy politikaření a partajničení. Oč méně se u nás debatuje o problémech, o to víc o tom, která strana s nimi přišla. Dnes mi tohle nálepkování připadá ještě intenzivnější, možná i díky sociálním sítím. Lidé se nesoustředí na to, co, ale kdo to říká. Někdo je označkován, a i kdyby přišel s čímkoli, co je hodno diskuse, jeho odpůrci to odmítnou, aniž by nad podstatou věcného návrhu přemýšleli.

Vyhrocení veřejné debaty má do značné míry na svědomí současný prezident, který formuluje myšlenky ve vzorci buď, anebo. Není dostatečným lákadlem nastolit v pozemanovské éře jiný, nekonfrontační způsob komunikace?

Myslím, že prezident Zeman v tom není sám. Politiků, kteří přijali konfrontační styl zaměřený na populistické argumenty, je řada. Je vlastně in být vyhraněný, agresivní, nálepkovat ostatní.

Proč se to najednou stává módou sezony? Mohou za to lídři typu Donalda Trumpa, nebo vnější okolnosti, například ohrožení migrační vlnou?

Ty vlivy jsou mnohem staršího data než příchod Donalda Trumpa do Bílého domu. Když se ohlédneme o dekádu zpátky, vidíme postupnou relativizaci hodnot. Do toho přišel intenzivní nástup populismu a vytahování pseudotémat, což vedlo k tomu, že se původně věcná debata polarizovala podle příslušnosti k tomu či onomu nesmiřitelnému politickému táboru. Třeba americká společnost je rozdělená vedví, mnohdy i v rodinách, jedna část podporuje Trumpa, druhá ne. A je to tak vyhrocené, že se výrazně zhoršily i soukromé vztahy. U nás se něco podobného dělo před posledními prezidentskými volbami, na jedné straně příznivci Miloše Zemana, na druhé antizemanovci. A nevedli argumentačně podloženou debatu, ale „stříleli“ po sobě nálepkami. To je dlouhodobější trend, jenž vyhovuje těm, kteří v tom umějí plavat.

Nevyhovuje i vůdcům, jako je Vladimir Putin? Ve srovnání s těkavými západními lídry je vlastně názorově velmi konzistentním politikem, který vyznává stále stejné hodnoty, tedy vlastenectví, pravoslaví, obnovení slávy Ruska. Nepůsobí tudíž coby jistota, dubisko, o něž se lze opřít?

Jsem rád, že jste to řekla vy, protože kdybych zmínil prezidenta Putina já, byl bych hned označen za rusofoba. Už dlouho zastávám názor, že prezident Putin a ruské vedení nejsou zdaleka tak nepředvídatelní, jak jsme je vnímali ještě před pár lety. Putin je v mnoha věcech skutečně konzistentní a v jeho názorech může nezasvěcený posluchač najít mnoho pravdivého. Asi by se mohl ptát, jestli takový Vladimir Putin nakonec není lepší než nějaký slabý západní politik. Pro Rusa je to jednoznačná volba. Je ale zapotřebí znát celý kontext a vidět, co je pod povrchem. On je totiž konzistentní i v tom, co by se nám určitě nelíbilo, například v omezování svobody slova. Ruské obyvatelstvo není nadšeno ani z osekané názorové plurality, protože pokud náhodou má někdo jiný názor než vládnoucí strana a prezident Putin, tak je lepší, aby si ho nechal pro sebe. Neudělá-li to, skončí v lepším případě jako Navalnyj, v horším jako Němcov.