Kliknutím zvětšíteA to byl důvod, proč ji tatínek nesměl vzít na návštěvu příbuzných s sebou: byla to země za železnou oponou. S maminkou musely zůstat doma, aby se nestalo, že by celá rodina emigrovala. Aby se k nim táta vrátil.
Tahle školačka začala vnímat, se že se v Praze něco semlelo a vře to tam a nadále. Mluví o tom každý; všichni se zajímají. Byl listopad 1989 a do Mnichovic přicházely první zprávy o událostech, pro něž se později vžilo označení, jež tehdy zřejmě jako první začali používat ve svých zprávách reportéři západních médií: sametová revoluce.
Když nynější hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková (STAN) na facebooku vzpomíná, jak tehdy vnímala společenské změny, připomíná, že zprvu vlastně nikdo nic nevěděl. Televize, rádio i noviny se nejprve držely oficiální linie, Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky neposlouchal každý, internet nejen že neexistoval na mobilu prakticky v každé kapse, ale v nynější podobě se ještě nezrodil; tím méně mohl mít někdo představu o sociálních sítích. První zprávy o revoluci se tak do Mnichovic dostávaly hlavně po kolejích. „Přijížděly spolu s těmi, kdo se vraceli z práce nebo ze školy. Nežili jsme v přímém přenosu,“ vzpomíná Pecková. A připomíná, jak se nesly zvěsti: na Prahu jedou obrněné transportéry, tanky…
„Mamka se bála a nechtěla nás s tátou do Prahy ani druhý den pustit. Táta zavelel, že se mění naše budoucnost a u toho být musíme – a následující dny jsem s ním mnohokrát trávila tu nadějeplnou atmosféru na Václaváku,“ připomíná nynější hejtmanka. Stejně jako na to, jak na první výlet s babičkou, dědou, maminkou i sousedy vyrazili Hallstattu v Rakousku.
„Část rodiny žijící ve Francii jsem pohromadě viděla až po revoluci. Koupila jsem si za našetřené peníze fén a nemusel nikdo stát před Merkurem nebo před Tuzexem a šmelit bony. Ale ty fény a plesnivé džíny z Tuzexu nejsou podstatné. Podstatné je, že můžeme. Studovat co chceme, pracovat v čem chceme, říkat své názory, svobodně volit,“ nabízí srovnání svého pohledu na doby, které už oddělují více než tři desetiletí.
„Ke svobodě se váže odpovědnost,“ vzkazuje současně přes sociální síť. „Za sebe a své děti jsme odpovědní. A pokud jsme zdraví, nemůžeme se vymlouvat na to, že svůj osud ovlivnit nemůžeme,“ upozornila. Mimo jiné v té souvislosti připomíná, že stovky dětí ze středočeských středních škol – a v ostatních krajích to není jiné – jezdí v rámci programu Erasmus+ studovat do zahraničí. „Na studia, na odborné praxe, na výměnné pobyty. Ročně na jejich pobyty školy u nás čerpají cca 1,5 milionu eur. Další miliony eur čerpají vysokoškoláci. Nikdo je nekádruje, žádný soudruh nemusí dát štempl,“ upozornila hejtmanka.
Jen o dva roky starší je téměř „soused“ z Prahy-východ – nynější krajský radní pro veřejnou dopravu Petr Borecký (STAN) z Úval. I on se podělil o vzpomínky prostřednictvím facebooku – a jsou jiného charakteru. On se v centru dění ocitl hned na začátku. „Jako ani ne sedmnáctiletý student jsem prošel od Albertova přes Vyšehrad až na Národní. Pak jsme dostali nabančeno a já se směsicí strachu (že mne tentokrát už opravdu vylejou ze školy), úlevy (že mne tentokrát na rozdíl od Palachova týdne nesebrali) a narůstajícího vzteku na ten hnusný režim utíkal domů,“ připomíná někdejší student Gymnázia Voděradská své tehdejší pocity, které si dobře uchoval v paměti. S dodatkem, že výsledek není nutné připomínat: dopadlo to dobře.Připouští, že v tomto státě není všechno ideální; aktuálně máme drahou elektřinu, inflace všem užírá z peněženek… „Přesto všechno se máme vcelku nejlépe, jak jsme se v historii měli – a hlavně a především: jsme svobodní lidé a žijeme ve 29. nejdemokratičtější zemi světa,“ upozornil. Přičemž podotýká, co je trochu varující: v roce 2010 jsme byli na 16. místě.
Jak Pecková, tak Borecký přijeli ve čtvrtek 17. listopadu uctít minulost přímo na pražskou Národní třídu.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
