S Deníkem si povídala o lovu na jedny z nejdůležitějších knih v životě člověka i o svém nejmilejším slabikáři.

Slabikáře řadíte chronologicky. V jakém roce byl vydán ten nejstarší slabikář, který máte ve své sbírce?

Nejstarší kousky nejsou datovány, jde ale odhadem o rok 1865. Vůbec nejstarší slabikář, První knížku milé mládeže česko-slovanské, mám pouze v kopii, protože originál už je k vidění pouze v Národní knihovně v Praze.

Vidím, že v mnoha případech se autoři nespokojili jen s názvem „Slabikář"…

Předpokládám, že se snažili o změnu. Objevují se takové názvy jako První čítanka, Studánka, U nás, Poupata nebo tady vidím Doma a ve škole, což je slabikář, který vyšel exilově v New Yorku.

Kdy jste se sbíráním slabikářů začala. A co vás k tak specifickému okruhu zájmu vlastně vedlo?

Je to asi 25 let. Bylo mi strašně líto, že mi nezůstal můj vlastní slabikář. Byla to moje první úplně vlastní knížka a velice krásná. Ovlivnila mě natolik, že jsem na ni vzpomínala do dospělosti. Protože ten můj slabikář se nedochoval, začala jsem ho shánět po antikvariátech. Následně jsem chtěla již zmíněná Poupata, protože z těch se učila číst moje maminka. Po svých dětech mi slabikář s ilustracemi Oty Janečka věnovala také moje sestra - už jsem měla tři a v hlavě se mi objevila myšlenka sběratelství. Kamkoliv jsem poté jela, moje kroky zamířily nejprve do antikvariátů. Zároveň jsem si tím dokázala, co všechno se svým zdravotním omezením zvládnu.

Jsou ve vaší sbírce i nějaké další kuriozity?

Jsou tu k vidění i slabikáře pro určitá postižení nebo tu mám od Fortuny čtyřdílný slabikář pro malé Romy…

Slabikáře, které mnozí z nás dobře znají.Zdroj: Deník/Martin Weiss

To je zajímavé, slabikář pro Romy se v něčem liší?

To ne, slabikáře pro postižené děti ale využívají jiných postupů učení. Co se týče slabikářů pro Romy, mám doma jeden z Francie a to je opravdu nádhera. Tato výstavka je ale z kapacitních důvodů věnovaná pouze českým slabikářům.

Dostáváme se k novodobým slabikářům. Dá se říct, že vlastníte všechny exempláře vydané v posledních letech?

Určitě. V současnosti je zhruba dvacet vydavatelů, kteří vydávají učebnice ke čtení pro první třídu. Můžete tady vidět jedno z novějších vydání Poupat, což je slabikář s novou obálkou, ale vnitřkem, který by pamatovaly i naše prababičky. Co se týká současnosti, slabikáře většinou vycházejí společně s abecedou a čítankou. Ve většině případů mám celé komplety.

Máte ze všech těch českých slabikářů některý opravdu nejraději?

No přece ten můj, ten červený. (smích) elmi ráda mám ale slabikář s ilustracemi Mikoláše Alše nebo ten vydaný u příležitosti Jubilejní zemské výstavy v Praze konané v roce 1891.

Myslel jsem si to. Přestože aktuálně tady máte jen česká vydání, zajímalo by mě, kolik dalších slabikářů vydaných v zahraničí doma máte?

Je to asi šedesát kusů. Přes dvacet jich mám ze Slovenska, celou řadu jich mám z bývalého Sovětského svazu, několik z Německa, Polska, Maďarska a dalších zemí. Jeden slabikář mám až z Argentiny.

Sbírka Anny Najmanové čítá i vzácné starší kousky.Zdroj: Deník/Martin Weiss

Máte ještě nějaký cíl, co se vaší sběratelské vášně týká?

Chtěla jsem shromáždit všechny české slabikáře, což se mi podařilo. Dokonce vlastním i knihu, která existuje jen ve třech exemplářích - jednu mám já, jednu snad paní sběratelka z Vyškova a jednu Národní knihovna.

Zmínila jste další sběratelku. Znamená to, že ve svém koníčku nejste osamocená?

V České republice jsme dvě. Paní Zdeňka Markovičová z Vyškova má sbírku o něco bohatší, má totiž víc titulů ze světa. Pracovala v armádě a první slabikář si přivezla jako památku z mise v bývalé Jugoslávii. Také komunikuje se zahraničím. To ona mě přesvědčila, abych se přihlásila do Klubu sběratelů kuriozit, s čímž jsem váhala do chvíle, než jsem sbírku dostala do té podoby, v jaké je dnes.

Otázky jsem vyčerpal. Chtěla byste něco dodat na závěr?

Ráda bych poděkovala pedagogickým pracovnicím Monice Samolewiczové, Renatě Holanové, Dagmar Vagenknechtové a Renatě Richterové, které se velkou měrou podílely na vytvoření výstavky, a ředitelce 9. základní školy Ivě Kollinové za poskytnutí prostor. Ty, kteří by se o slabikářích rádi dozvěděli více, zvu na své vlastní internetové stránky www.slabikare.estranky.cz.

Čtěte také: Sběratelka se snaží zachovat historický ráz kočárků