Středočeský ředitel Miloslav Svatoš: Práce hasiče mě baví a naplňuje. Má smysl!

Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl, že budete prezidentem republiky jmenován generálem?
Byl jsem velice mile překvapen, protože jsem s tím vůbec nepočítal. Sice už slavný francouzský vojevůdce Napoleon Bonaparte říkal, že každý voják má v torně maršálskou hůl, ale až takhle vysoko jsem nepomýšlel.

Jaké jste prožíval pocity při povýšení?
Pocity to byly určitě příjemné a vnímal jsem je jako uznání mé dlouhodobé práce u hasičů. Zároveň jsem to nebral jen osobně, ale i jako ocenění celého středočeského sboru, za což bych chtěl všem svým kolegům poděkovat – a to bez rozdílu od výjezdu až po náměstky. Následoval ale i pocit větší zodpovědnosti do budoucna, že teď bude moje práce více pod drobnohledem. Kromě toho musím s trochou nadsázky dodat, že letošní jmenování bylo vzhledem k protiepidemickým opatřením zcela odlišné od všech předchozích. Konalo se skoro jak v bojových podmínkách, to znamená bez obvyklých hromadných ceremonií, což je svým způsobem také kuriózní životní zážitek.

Povýšen jste byl i mimo jiné za spolupráci s dobrovolnými hasiči. Daří se jednotky dobrovolníků dovybavovat moderní technikou?
V posledních letech se to alespoň částečně daří, i když nejde o úplně nejmodernější techniku. Zřizovateli dobrovolných jednotek požární ochrany jsou obce, které nesou finanční tíži na pořizování nového vybavení. My, jako profesionální hasičský záchranný sbor, napomáháme lepšímu technickému vybavení dobrovolných hasičů zejména tím, že jim převádíme pro nás nepotřebnou, vyřazenou techniku. Ovšem za předpokladu, že si předtím pořídíme novou – a tak to funguje ve všech krajích. Předávaná technika sice není nová, ale je funkční a u dobrovolných jednotek nachází dobré uplatnění. Na konci letních prázdnin jsme například předali devět cisternových automobilových stříkaček, kdy průměrné stáří těchto vozidel bylo necelých třináct let.

V čele středočeských hasičů nově stojí generál. Povýšen byl prezidentem Zemanem

U hasičů působíte několik desítek let. Vzpomenete si na svůj první den v hasičské uniformě?
Už ani ne, od té doby uteklo v Rakovnickém potoce hodně vody. Nastoupil jsem totiž k prvnímu březnu 1993 k někdejší Správě a útvaru Sboru požární ochrany v Rakovníku jako řadový hasič do směny A. Jako „směňák“ jsem pracoval čtyři a půl roku, tedy do října 1997.

Jak na své začátky vzpomínáte? Říkal jste si už tehdy, že byste chtěl šéfovat hasičům?
Hasičské začátky vnímám pozitivně, protože jsem byl předtím jedenáct let v armádě, kde se toho z mého pohledu až zas tak moc nedělo. Každý jsme nějaký a mně asi daly sudičky do vínku více adrenalinu. Takže jsem se stal hasičem a najednou přišly velké změny, když jsem se při službách dostával k různorodé a zajímavé práci směřující k pomoci lidem v nesnázích. Ale o tom, že bych hasičům dokonce šéfoval, jsem tenkrát zcela určitě ani neuvažoval.

Jsou věci či momenty, které po letech vnímáte jinak a jinak byste je řešil?
Samozřejmě, vždyť jenom ten, co nic nedělá, nic nezkazí. Takže některé momenty bych určitě rád změnil, případně zvolil jiný způsob řešení, ale taky ne všechno jde napravit. Vejce uvařené natvrdo už do původního stavu zkrátka člověk nevrátí nikdy. Obecně bych řekl, že ty hlavní nebo zásadní věci bych ale neměnil.

Je výjezd, který vám utkvěl v paměti a do smrti na něj nezapomenete? Můžete jej popsat?
Krátce po nástupu k rakovnickým hasičům jsme vyjížděli k dopravní nehodě u obce Sýkořice, kde na místě zahynuly čtyři osoby, z toho dvě děti. Každá událost, při které umírají lidé, je náročná hlavně na psychiku, ale pokud jsou mezi oběťmi děti, pak ta náročnost zásahu mnohonásobně vzroste. Jeden z prvních výjezdů tak pro mě byl skutečným křtem ohněm, i když jsme nejeli k požáru.

Je okamžik, výjezd, který vám udělal obrovskou radost a rád na něj vzpomínáte?
To jsou všechny ostatní výjezdy, kde to dopadlo naopak a nám se podařilo něčí život zachránit. A je jedno, jestli to bylo při požáru, dopravní nehodě nebo z nějakého uzavřeného prostoru. Naštěstí zásahů s relativně dobrým koncem je podstatně více.

Máte nějakou kuriózní historku z hasičského života?
I ty k naší práci pochopitelně patří, a i když už je v současnosti nezažívám osobně, těším se vždycky na konec roku, kdy tyto netradiční zásahy pravidelně nabízíme novinářům pro různá silvestrovská vydání. Zpravidla jde o sundávání rozličných předmětů, jako třeba pout, ke kterým chybí klíček, nebo i dětského plastového nástavce na záchodové prkénko, které si v nestřeženém okamžiku přetáhlo dítě přes hlavu. Velmi často v těchto případech hrají hlavní roli zvířata, někdy i dost neobvyklá. Vzpomínám například na starou cirkusovou slonici Julinu z Benátecké Vrutice, která ulehla a vzhledem k onemocnění nebyla schopná se sama postavit. Na nohy jí pomohli až naši kluci, kteří podle pokynů veterináře zvíře opatrně nadzvedli jeřábem. Úsměvná byla i záchrana dvoumetrového leguána Oscara, který v Žilině na Kladensku utekl majitelům a usnul na větvi v horní části vzrostlého stříbrného smrku na zahradě u sousedů.

Psycholožka: Co je podstatné v době koronaviru? Být člověkem s velkým Č

Pokud byste měl tu možnost, nastoupil byste znovu do řad hasičů?
Tady se nemusím ani zamýšlet, protože odpověď je zcela jasná – ano! Je to práce, která mě baví a zcela naplňuje, protože má obrovský smysl. Velkou měrou se na tom podílí kolektiv skvělých lidí, kterými jsem obklopen. Je to jako hodinový strojek, ve kterém maká spousta větších i menších koleček, aby čas na ciferníku byl naprosto přesný. Nutno přiznat, že i výborné hodinky potřebují pečlivý servis a údržbu, občas i drobnou opravu.

Jaké bylo vaše vysněné povolání v dětství?
Asi jako každý kluk jsem byl vždy na určitý čas ovlivněn hrdiny z filmů nebo dobrodružné literatury. A kdo by nechtěl jezdit na stupátku v zadní části popelářského vozu? Také jsem toužil po řízení kamionu a dlouhých cestách velkým autem po celém světě. Z toho mi určitě zbyla obliba cestování, hlavně do dalekých exotických zemí.

Když vám někdo řekne slovo hasič, jaká první tři slova se vám vybaví?
Profík, zachránce, kamarád!

Je v dnešní době zájem o práci hasiče? Daří se doplňovat stavy?
Zájem je dlouhodobě poměrně velký, ale neodráží se úplně v doplňování volných míst, zejména těch nejpotřebnějších hasičů na výjezdu. Problémy jsou totiž ve způsobilosti uchazečů, kteří často ztroskotají při komplexní zdravotní prohlídce, respektive při psychologických nebo fyzických testech. Kritéria pro přijetí jsou náročná, ale odpovídají současným poznatkům i moderní zásahové technice, kdy máme hasiče specializované i v několika činnostech najednou. Závěrem bych chtěl zdůraznit, že naše řemeslo je nejen povoláním, ale z velké části i posláním. Proto bych rád všem, kteří dnes a denně nasazují své životy při záchraně jiných, chtěl za jejich práci poděkovat.