Pane Hlaváčku, jak to je letos s festivaly?

Začínáme v neděli 29. května v Jizerním Vtelně na Mladoboleslavsku. Tam se festival tradičně koná na krásném zámku Stránov. O týden později, 6. června, je na pořadu Kněževeská dechparáda v Kněževsi u Rakovníka. Nejstarší z našich festivalů byl ten na Křižíkově fontáně v Praze. Bohužel, jeho dvacátý ročník letos nebude, museli jsme festival zrušit, protože Výstaviště pronajalo celý areál jiné agentuře, která tam bude pořádat rockový festival.

Kdo všechno festivaly podporuje?

Tradičně je to finanční podpora ministerstva kultury, Středočeského kraje, dále Nadace Český hudební fond, Nadace Život umělce a OSA, tedy Ochranný svaz autorský. Máme i malé sponzory, ale bez nich by se akce neobešly. Akce jsem si vymyslel nebo byl jsem u jejich zrodu, ale produkčně se na festivalech podílí naše agentura Briva. Ale abych řekl pravdu, tak to je podpora celé mé rodiny.

Můžete prozradit, kdo na zmíněných dvou festivalech vystoupí?

Na Vtelenské dechparádě 29. května od čtrnácti do osmnácti hodin zahrají Bydžovská Vysočanka, Věnovanka z Čáslavi, Muzikanti z jižních Čech a moje Krajanka. Na Kněževeské dechparádě 5. června, také od čtrnácti do osmnácti hodin, postupně vystoupí Modrá muzika z Nového Strašecí, Járinky z Prahy, Horalka z Domažlic a závěr opět obstará Krajanka.

Pamatujete se na pražské začátky?

V roce 1996 se v Ratíškovicích u Hodonína konal slavný festival dechovek. Byl to tehdy největší festival malých dechovek u nás. Já si řekl, že když to jde v Ratíškovicích, proč by to nemohlo jít v Praze. Rok na to už jsme pořádali první ročník. Bylo to rovnou na čtyřech pódiích – Křižíkova fontána, letní kino, taneční parket, malá scéna. Hned napoprvé to byl parádní zápřah, třídenní maraton. Když to skončilo, řekl jsem si, že už nikdy na nic podobného ani nepomyslím. No a nakonec z toho bylo devatenáct ročníků.

Poč Rakovník?

Zase jsem si řekl, že když v Praze to vyšlo, proč by to nemělo vyjít ve středních Čechách? Zjišťoval jsem si, kde se něco podobného koná. A právě v Rakovníku se konaly pravidelné měsíční koncerty dechovek, na kterých bývalo vyprodáno. Ředitel kulturního centra v Rakovníku navrhl ideální místo, protože jsme chtěli zakotvit na vesnici. Přišla Kněževes, kde jsme potkali skvělou a nadšenou paní starostku a festival byl na světě.

Vnímáte na koncertech náladu lidí, která se přenáší z běžného života?

Jakmile zazní první tóny, opadnou všechny problémy světa kolem nás. Na politiku si v hledišti nikdo nehraje.

Cítíte zájem mladých muzikantů o dechovkový žánr?

V posledních letech v Čechách i na Moravě vzniká velké množství dechovek právě s mladými lidmi. To mi vážně dělá radost. Je příjemné vidět v kapele nadšené lidi od osmnácti do třiceti let. Je to mladá krev, která dává záruku, že dechovka bude žít minimálně stejným stylem dále.

Kdy jste vy osobně poprvé zaregistroval dechovku?

V roce 1972 jsem nastoupil do vojenské konzervatoře. Do té doby si na dechovku opravdu nevzpomínám. Na Základní umělecké škole v Praze jsem hrál na violoncello, ale nebyl jsem velký nadšenec do muziky. To bylo spíše tak, že mne a bráchu dali rodiče do zušky, abychom se moc neflákali.

To jste byl už v Praze?

Ano, já jsem s rodiči do svých čtyř let žil v Jizerním Vtelně u Mladé Boleslavi, kde právě pořádáme ten další festival. Jsem Mladoboleslavák, ale ve Vtelně máme dvacet let chalupu po babičce, a tak ujíždím z Prahy tam.

Takže to první setkání s dechovkou.

Ano, odbočil jsem. První setkání bylo v Roudnici nad Labem. Já jsem od prvního ročníku konzervatoře nafasoval k violoncellu ještě klarinet. No a samozřejmě jsem hráli i ve školním orchestru, kde byly na repertoáru především pochody. No a mne pochody neskutečně nebavily. Můj učitel klarinetu se mne ptal, co bych chtěl dělat, co bych chtěl hrát, až dostuduji. Já na to, že rozhodně něco jiného než pochody. A dopadlo to tak, že jsem dvacet let hrál u vojenské hudby v Táboře a pak ještě u vojenské hudby v Praze. Samozřejmě pochody. S malou dechovkou, s lidovkamim jsem se potkal v roce 1976. To bylo v Malšicích, kde jsem tamní kapele ve svých devatenácti letech výrazně kazil věkový průměr. Ale vzpomínám na ni rád.

Přišla tedy „lidovková" škola.

Obrovská škola. My, absolventi střední hudební školy, jsme byli „mistři světa". Hned po prvním plesu jsme ale zjistili, že nic neumíme, najednou jsme byli strašně malincí a spadli jsme nohama na zem. Z té školy čerpáme dodnes.

Krajanka.

Tu jsme s kamarády založili v prosinci 1990, první koncert byl 28. února 1991 v Německu. Tenkrát nás napadlo, že si repertoár půjčíme právě z působení na Táborsku. Představte si, kapelník mi dal celý archiv k dispozici. Začal život Krajanky. Pětadvacet let už to táhneme.

I s manželkou?

Ta v kapele zpívá 22 let.

Jaké to je být s manželkou na pódiu. Vy, kapelník…

Na jevišti členy kapely nepeskuji. Ale je fakt, že když se něco nepodaří, tak jen z mých pohledů létají blesky a všichni poznají, že se něco nepodařilo. Samozřejmě všechny chybičky odnášela vždycky manželka, protože jsme jezdili pochopitelně po koncertu domů jedním autem. Přiznám se, že někdy to odnesla i za druhé. Prostě hromosvod. Tak aspoň takhle bych se jí chtěl omluvit.

Máte dvě děti. Co ony a dechovka?

Dcerám je 33 a 27 let. Starší Kristina zpívá s kapelou The BlueMoon, to jsou šedesátá až osmdesátá léta. Frontmankou kapely je Soňa Ježková, manželka Jirky Ježka, našeho cyklistického paralympionika. Karolina vystudovala herectví – moderátorství. Zpívá, natáčí nějaké role pro televizní seriály, hraje divadlo, moderuje. Škoda je, že jsme ji neudrželi „na uzdě" ve chvílích, kdy začala zpívat. Obě holky mají krásný hlas, ale k dechovce jsem je nepřikoval. Obě dcery mi pomáhají mi však při festivalech s produkcí a Karolina moderuje.

Co vás na dechovce baví?

Když jsme začínali, bylo to obrovské nadšení, s Krajankou jsme po třech letech začali natáčet pro televizi, dostali jsme se na výsluní. Těšilo nás to, bavilo nás to. Koncerty, plné sály, skvělá atmosféra. Ta atmosféra je ale podobná i dnes, lidé si tuhle muziku zamilovali a jsou jí věrní. Máme věrné fanoušky. Dechovka mi přinesla mezi muzikanty obrovské množství přátel a kamarádů.

Řekněte mi, na závěr, když jedete domů autem, v noci po koncertu, co si pustíte za muziku? Neříkejte mi, že zase dechovku?

Když jedeme na koncert, manželka se většinou rozezpívává, takže dechovku. Ale to je na koncert. Cestou z koncertu mám rád ticho. Rádio je vypnuté, v autě klid.

A doma? Tam je také ticho?

Když je klid na muziku a nálada, pouštím si klasiku, symfonie, cokoliv. Třeba Beethovena, Mozarta, Wagnera.

Heavy metal a punk tedy ne?

To opravdu ne, touhle muzikou netrpím.. Ze současné muziky mám rád Leška Semelku a třeba jeho desku Zrnko písku. To bych mohl poslouchat dokola. Nebo Martin Kratochvíl a jeho jazzrocková muzika, taky Hana Hegerová. Tu vážně mohu.

Čtěte také: Praha přivítala dechové kapely z celé republiky i ze Slovenska