Kliknutím zvětšíteV nejhorší fázi nemoci vážila 42 kilo, ztratila menstruaci a selhávaly jí ledviny. Za tříletou epizodou se 22letá Barbora Adamcová ohlíží v čerstvě vydané novele Chuť prázdna. Životní kotrmelec hlavní hrdinky Anny do velké míry kopíruje její vlastní poruchu příjmu potravy. Rodačka z Litoměřic, která dokončuje studia filozofie na pražské Univerzitě Karlově, se tím netají. Věří, že svou upřímností pomůže ostatním mladým lidem, aby sami do anorexie nebo bulimie nespadli.
Chuť prázdna vydali v Yoli, které se zaměřuje na dospívající čtenáře pod křídly obří Euromedie. „Z bezstarostné dívky se postupně stává vyhladovělá troska posedlá svým tělem,“ popisuje nakladatel příběh protagonistky knihy. Jejím předobrazem je autorka.
Do psychického onemocnění zvaného porucha příjmu potravy (PPP) padla v šestnácti. Podlehla chiméře obrázků ideálních dívek na internetu, často falešných. Aby byla jako ony, běhala a posilovala jak šílená a málem zkolabovala, když snědla občas jenom mrkev.
„Vůbec jsem nevěděla, s kým se o tom poradit. Nakonec jsem skončila na speciálním oddělení v pražském Motole,“ vykládá. Z nemoci ji dostala antidepresiva. „A rozhodnutí, že se nechci pořád dokolečka zabývat jídlem,“ dodává Barbora.
Od té doby nestoupla na váhu
V uplynulých dnech knihu představila studentům v pražských Letňanech i těm z litoměřického gymnázia, které vychodila. „Jedna z přednášek byla dokonce v té samé třídě, kde jsem se svěřila kamarádce, že mi diagnostikovali PPP,“ upozorňuje.
Někteří za ní po besedě přišli a svěřili se, že znají někoho s PPP. Nebyly to jenom dívky. Osvětě v této oblasti se chce mladá žena věnovat dál. „Ale rozhodně ne trvale. Ráda bych to pro sebe brzy uzavřela a posunula se dál,“ vysvětluje.
Teď už jí normálně a svému tělu dopřává jen tak velký zápřah, jaký mu prospívá. Třeba si zacvičí jógu nebo pilates. Od té doby, co se vyléčila, nestoupla na váhu. „Vůbec nevím, kolik vážím, ani to nechci vědět,“ podotýká.
Díky vlastní zkušenosti si Barbora udělala názor na to, jak se s PPP umí vyrovnat české zdravotnictví. Smysluplnější pomoc než v Motole podle ní nabízejí třeba v poradenském centru Anabell s vlastním webem a krizovou linkou.
Při psaní ji hnal adrenalin
V Yoli si spisovatelku našli sami, když redaktorka nakladatelství zašla na autorské čtení jejích povídek v Praze. Vlastní traumatické zkušenosti pak paradoxně vděčila za to, že mohla za necelý rok doslova vychrlit čtivý a uvěřitelný literární debut.
„Hnal mě adrenalin, snad odjakživa jsem si přála napsat knížku. Doufám, že nebude poslední,“ věří Barbora.
Teď se kromě uvádění Chuti prázdna mezi čtenáře soustředí na dosažení titulu bakaláře. A prozradila, že začíná i s psaním scénářů pro televizi.
Chuť prázdna není jedinou knižní novinkou s tematikou PPP, nakladatelství Odeon na toto téma nedávno vydalo novelu Lada u ledu Barbořiny vrstevnice Emy Labudové. Starším, úspěšným titulem na stejnou notu je Já jsem hlad zavedené autorky Petry Dvořákové.
Knížka má happy end
„Uvědomila jsem si, že nejdůležitější je přijmout se taková, jaká jsem. Svá,“ stojí v epilogu knihy Barbory Adamcové Chuť prázdna.
„Stále mě fascinuje myšlenka, že pro něco nebo někoho jsem dostatečná přesně taková, jaká jsem. Se všemi chybami, dokonce i se všemi nezdary. Neformuji se tím, co se mi podařilo, nebo mi nevyšlo, ale tím, jaká jsem jako Anna. A tak už chci nechat všechnu šikanu svého těla nebo dokonce vlastních myšlenek daleko za sebou. Potřebuji sebe sama jako pevný, ten nejpevnější bod, na který se mohu vždy spolehnout a který se za pomoci přátel a rodiny nerozpadne. Malý hlásek hluboko v hlavě už nechci pouštět ke slovu, protože odteď budu mluvit jenom já.“
Čtenář reportér
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
