Verdikt, jehož součástí je i rozhodnutí o 300tisícovém odškodnění, není pravomocný; ve věci ještě bude rozhodovat Vrchní soud v Praze. Miroslav Š. se okamžitě odvolal. Trvá na tom, že se žádného útoku nedopustil, protože svůj vůz ani neřídil. To mu přišel potvrdit i kamarád, který uvedl, že osudného dne si auto Miroslava Š. půjčil. Ani on prý však za volantem neseděl. Svědek sdělil, že to byla osoba blízká, kterou nebude jmenovat, aby ji nevystavil trestnímu stíhání.

Soud jim ale neuvěřil. Podle Wažika to byl právě Miroslav Š., kdo se za volantem choval tak, že jeho počínání odpovídá právní kvalifikaci pokusu o těžké ublížení na zdraví. Obžalovanému také neprospělo, že už v minulosti byl dvakrát popotahován za útoky na auta; v jednom případě šlo dokonce o vozidlo policie. Byť k těmto skutkům soud při svém rozhodování nemohl přihlížet, hodně prý o obžalovaném a jeho postojích vypovídají.

Tentokrát měl na auto, jehož přítomnost se mu nelíbila, agresivně najíždět – a když ho „podjížděl“ zprava, měl proti sklu ve dveřích spolujezdce hodit skleněnou kuličku. Ta okno rozbila, přičemž střepy poranily jak ženu sedící za ním, tak dítě, jež ve vozidle cestovalo vzadu. Jeli v něm rodiče se dvěma syny – přičemž všichni při takzvané rekognici (jde o výběr podezřelého mezi několika figuranty) Miroslava Š. poznali. To je jedním z důvodů, proč trestní senát nemá pochybnosti o tom, že za volantem seděl právě obžalovaný.

Dalším důvodem je způsob jeho obhajoby. Miroslav Š. Odkazoval totiž na pokusy s hozenou kuličkou a sklem auta, které zůstalo celé – přičemž podle soudu by v případě, že by na místě skutečně nebyl, kladl důraz na to, že on neřídil. Úspěšná nebyla ani snaha obhajoby argumentovat, že k rozbití okna mohlo dojít i jiným způsobem, než státní zástupce Zbyněk Vondra popisuje v obžalobě.