Potvrzují to i aukční síně. „U nás je překvapivě velké množství děl věhlasných autorů ve vlastnictví soukromých sběratelů a sbírkách,“ potvrzuje Martin Kodl, majitel stejnojmenné aukční síně a soudní znalec se specializací na české malířství 19. a 20. století.  Podle Kodla je současným trendem sběratelů tvořit nové sbírky a kupovat vzácná díla i třeba jen po jediném kusu, než vytvářet soubory jednoho umělce. Důkazem toho je aktuální výstava Toyen: Spící rebelka v Národní galerii, kde velkou část kolekce tvoří díla zapůjčená z několika soukromých sbírek. Kdyby se místo Toyen vystavoval Kupka nebo Zrzavý, dopadlo by to stejně. Bez zápůjček by se velká výstava neobešla.

Státní instituce do sběratelských klání v současné době v podstatě nezasahují. Nejsou peníze. Přestože galerie mají ze zákona povinnost zaručit rozvoj sbírky do budoucna, aby neztratila kvalitu ani kontinuitu. Institut umění – Divadelní ústav v Praze v roce 2017 vydal studii, která je výsledkem několikaletého výzkumu oboru. Ze studie vyplývá, že řada státních institucí v každoročním rozpočtu peníze na nákup děl vůbec nemá a stejná situace se opakuje i několik let v kuse.

„Praxe přitom ukazuje, že částka na nákupy nemusí být závratně vysoká. Je možné se pohybovat už v rozmezí od dvou set tisíc korun do jednoho milionu korun ročně,“ uvádí spoluautor studie a historik umění Radek Wohlmuth. Autor ve studii také došel k závěru, že velká část krajských galerií získává prostředky na nákupy tím, že snižuje provozní náklady. „Je komické i tristní zároveň, že největší vliv na úroveň sbírek v ČR má počasí, protože nejvíc je možné ušetřit za topení,“ doplňuje Wohlmuth.

Malé výjimky

Konkurenceschopnost státu vůči soukromým sběratelům je minimální. Dokládá to podle Radka Wohlmutha aukce oleje Aléna Diviše s názvem Samota (1945). Zájem o koupi měla Galerie hlavního města Prahy. Její maximální příhoz činil 434 tisíc korun. Vítěz aukce přeplatil galerii šestinásobně, za Samotu zaplatil 2,73 a dorovnal tím dosavadní autorský rekord. Do současné doby se situace nijak nezměnila. „Bohužel státní instituce se aukcí v podstatě neúčastní. Zdá se mi, že nejeví přílišný zájem ani o výstavy, kde by si jejich odborníci mohli díla prohlédnout,“ popisuje Tomáš Hejtmánek, majitel aukčního domu a galerie Arthouse Hejtmánek.

„Jsou malé výjimky jako třeba Plzeňská galerie, či Galerie Kampa, ale ta je vlastně soukromá, jen veřejně přístupná. Důvod je poměrně jasný - chybí peníze,“ doplňuje Hejtmánek. Že by se v blízké době odehrála nějaká změna vzhledem ke stavu veřejných financí neočekává. „Většina skvostů tak končí především u soukromých sběratelů,“ dodává majitel aukčního domu.

Nedostatek peněz na nákupy ale není jediným důvodem, proč české státní sbírky zaostávají, co do významu, oproti těm zahraničním. Podle Martina Kodla je v západních zemích nastavená i jiná tradice mecenášství. „V minulosti tam nedošlo k tak drastickým změnám v osobním vlastnictví, jako tomu bylo u nás za minulého režimu,“ popisuje majitel aukční síně. „Sbírky zůstaly u původních majitelů a zvykem a častou praxí je, že se díla po jejich smrti neprodávají, ale odkazují právě státním institucím,“ doplňuje znalec umění.

Velká a slavná díla nemusí končit jen v trezorech neznámých kupců jednotlivců. Sbírky děl slavných jmen si pořizují také korporace. Skupina PPF vlastní asi největší sbírku české a slovenské fotografie, do nákupu uměleckých děl investuje dlouhodobě také Komerční banka. Obrazy Emila Filly nebo Josefa Čapka vlastní Kooperativa. Vlastní sbírku umění doplňuje také Česká spořitelna.

Obraz Františka Kupky Divertimento II.Obraz Františka Kupky Divertimento II.Zdroj: ČTK / ČTKPost nejdražšího obrazu patří v Česku dílu Františka Kupky Divertimento II. Loni se prodal za více než 90 milionů korun. V zahraničí se prodal Kupka ještě dráž, aukční dům Sotheby's vydražil  v dubnu dílo Tryskání II. za 230,8 milionů korun. Druhá příčka v českých aukcích patří Cirkusu, jehož autorkou je Toyen. Majitel za obraz zaplatil přes 79 milionů korun. Pomyslný bronz drží znovu Toyen a obraz Piková dáma za 78 milionů korun.