Velká mostecká stávka horníků před 90 lety: Její úspěch byl evropským unikátem

Velká hospodářská krize dorazila do Československa na začátku roku 1930. Během jednoho léta se jí podařilo zlikvidovat takřka celý lehký průmysl, v roce 1932 ale tvrdě udeřila také na ten těžký. „Majitelé dolů krizi řešili zkrácením pracovní doby, snížením mezd a nakonec i hromadným propouštěním,“ vysvětluje tehdejší situaci Jiří Šlajsna, historik Oblastního muzea a galerie v Mostě.

Během několika dní dostalo výpověď od nejen Severočeské uhelné společnosti téměř 700 horníků. Rozhodli se proto pro stávku, kterou podpořili i jejich kolegové, na které propouštění nedolehlo. „Stávkující měli jediný požadavek – vrátit se do práce. Díky podpoře se během týdne, od 23. do 31. března zformovalo 25 000 horníků, kteří vešli na Mostecku do stávky,“ vypočítává historik.

Probuzený zabiják. Před 70 lety v dolech na Ostravsku rozpoutal chtíč peklo

Horníci patřili k nejchudší vrstvě obyvatel, zbytek společnosti jimi spíše pohrdal. „Je pravdou, že horníci byli tvrdí lidé, zocelení extrémním povoláním, s velmi reálnou vyhlídkou na smrt nebo těžké zranění. Byli hrubí, měli špatnou hygienu, často sahali po alkoholu. Měli početné rodiny, bylo běžné, že patnáctileté dívky už měly vlastní děti. Vzdělání nebylo prioritou. To všechno většinovou společnost odpuzovalo,“ popisuje Šlajsna.

Horníci nežili dlouho ani ve zdraví. Svědčí o tom i dobové odborné studie. „Podle statistiky činí průměrný věk 42 let, kdežto ostatního obyvatelstva 59, což činí rozdíl 17 let. Horníci pracující těžkou prací dříve se hlásí k lékaři pro dušnost a dříve se stanou práce neschopnými,“ stojí ve studii Nemoci z povolání vzhledem k zákonu o jejich odškodnění z roku 1933.

Horníci často trpěli tuberkulózou, ale také nemocemi ze špatné výživy. Ztráta zaměstnání je proto uvrhla do existenčních problémů a návrat do zaměstnání byl prioritou.

Podmínky pro otrlé

Stávkový výbor byl z počátku apolitický, ale protože Mostecko bylo v té době tavícím kotlíkem národností i politického smýšlení, brzy se snažili stávku pro sebe „ukradnout“ i komunisté a nacistická DNSAP. Tím se ale stranou politiky stalo také to, že na Mostecko začala jezdit řada vlivných osobností těchto hnutí, novinářů a intelektuálů. Jejich reportáže a svědectví pak měly masivní kulturní a sociální odezvu napříč společenským spektrem.

Brzy se v celém Československu začalo psát a hovořit o tom, jak je možné žít ve 30. letech stále jako ve středověku. „Na pohled jsou to kůlny, chlévy, kurníky. Státní zaměstnanci se klepou zimou u vyhaslých ploten. Okna jsou přibyta hřebíky. Tak jsou shnilé jejich rámy, že by se rozpadly, kdyby se odvážili tito lidé větrat. V jednom bytě je dřevěná podlaha. Pozor, nezakopnout, volá na nás horník. Podlaha je prožrána jak stará rakev, zborcena, vykloubena,“ popsal stav hornických kolonií Vítězslav Nezval.

Čtyřicet let od tragédie na dole Pluto: Zhroutili jsme se, vzpomíná záchranář

Eduard Bass označil horníky za oběti uhlobaronů, kteří si neváží práce ani lidského života.

„Severočeští horníci, jejich práce je těžká a tvrdá, mizerně placená a přesto své doly milují, proto jsou výpovědi velkou urážkou. Na českém severu se okázalým činem demonstruje nevděk ke starým i mladým, k ženám i dětem, nevděk k mozolům, výsměch práci a hluboké pohrdání člověka člověkem. Ti vyhození to jsou naši lidé, ten ujíždějící je cizí milostpán, pro něhož mraky dýmu nad revíry, bída v chalupách a ubité životy kopáčů v podzemí jsou jen suché číslice, které skládají výkaz jeho zisků,“ publikoval v Lidových novinách.

Stávku horníků nakonec otevřeně podpořila i Česká obec legionářská, Werich s Voskovcem nebo Karel Čapek. A také horníci na revírech na Kladensku nebo Ostravsku a také Chomutovsku, kteří sami začali demonstrovat.

Majitelé dolů začali od výpovědí couvat, k 31. březnu je uznaly jako neplatné. Okresní úřad v Mostě 1. dubna vydal nařízení o rozpuštění stávky. Demonstranti ale ve stávce pokračovali, protože chtěli i písemné záruky. Pátého dubna 1932 se konal tábor lidu, kterého se účastnilo už 40 tisíc protestujících.

Stávka začala nabírat na obrátkách a o týden později už docházelo k násilným střetům a také k přelití stávky do dalších regionů. „Vše vyvrcholilo 13. dubna velkou generální stávkou. Střety s četnictvem a armádou si vyžádaly dva mrtvé na straně protestujících, ale také desítky těžce i lehce zraněných na obou stranách,“ poznamenává historik mosteckého muzea.

České podzemí skrývá spoustu lákadel: navštívit lze doly, jeskyně i elektrárnu

Teprve krvavé střety přiměly jednat i vládu ČSR a ministerstvo veřejných prací, které svolalo jednání mezi stávkujícími a majiteli dolů. Horníci dostali slib, že do konce roku 1932 nedojde k žádnému hromadnému propouštění. Dne 19. dubna je oficiálně ukončena stávka a od 20. dubna se na revírech opět začalo pracovat.

Tím se stala Velká mostecká stávka doslova evropským unikátem. „Stala se největší stávkou Velké hospodářské krize v celé Evropě a byla také jedinou stávkou krize, která skončila smírem mezi zaměstnanci a zaměstnavateli,“ uzavírá Jiří Šlajsna.