Ústav informačních studií a knihovnictví, pod nějž spadají Studia nových médií, sídlí v ulici Na Příkopě. Dotkla se tragická událost i přímo vašich studentů?
Sídlíme sice Na Příkopě, ale naši studenti zrovna v tu dobu měli přednášky v hlavní budově na náměstí Jana Palacha. Naštěstí v nižších patrech. Takže byli všichni úspěšně evakuováni.

Komunikujete vy a vaši kolegové pedagogové se svými studenty, jak se s těmito mezními zážitky vyrovnat?
V tuto chvíli se fakulta i univerzita chovají skvěle. Dělají pro studenty podpůrný chat, podílejí se na tom lidé z ostatních fakult. Škola bývala pro studenty bezpečným prostorem a my ho znovu takovým musíme učinit. A to neuděláme tím, že tam dáme turnikety. Udělám to otevřeností ke studentům a jejich podporou.

Jak dlouho to bude trvat?
Bude to trvat hrozně dlouhou dobu. Studenti jsou ve složité situaci, mohou prožívat posttraumatický syndrom. Ale zároveň se k tomu pedagogové stavějí odvážně i citlivě a s přesvědčením, že je toto všechno potřeba společně překonat.

Josef Šlerka je odborník na sociální sítě a informační prostor. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval estetiku a vede zde obor Studia nových médií.

Tu silnou empatii učitelů vůči studentům vyvolala až tato mezní situace, nebo v tomto ohledu prošla Filozofická fakulta nějakou cestu již dříve?
Fakulta už nějakou cestu prošla předtím. Hodně se v tomto změnila. Při pátečním pietním aktu jsem mluvil se spoustou lidí a myslím, že zármutek na straně pedagogů je opravdu velký. Zcela upřímně projevují zájem o to, co se se studenty děje, co prožívají, zda jsou v pořádku. Navíc tato vypjatá situace posiluje sounáležitost akademické obce.

Už máte představu, jak v lednu po tom všem obnovíte výuku? Jak ji to poznamená a jak se budete ke studentům chovat?
Důležité je zdůraznit jim, že mít emoce je v pořádku. Říct jim, že se nemusí stydět za to, že se třeba bojí, že jim není dobře. A že naopak ani není divné, když na situaci reagují úplným zapouzdřením se a absencí emocí. Ten šok je tak silný, že to také může nastat. Vysvětlovat jim, aby o tom s námi mluvili a vzájemně jsme se podporovali. Nedovolit jim, aby se uzamkli do svých smutků. To je úplné minimum.

Co říkáte jako někdejší novinář na otevřený dopis studentů žurnalistiky, kteří se vymezili proti svým redakcím a jejich leckdy necitlivému pokrývání střelby na Filozofické fakultě?
Já jsem za něj velmi rád. Reakce některých médií zvláště v těch prvních hodinách byla pro mě naprosto nepochopitelná. Třeba zveřejňování snímků studentů a pedagogů na římse fakulty přibližně ve stejnou dobu, kdy je střelec na střeše a není jasné, jestli tam kromě něj není ještě někdo další, bylo pro mě naprosto za hranou. Někdy se média dokonce snaží vyždímat detaily o pozůstalých. A to je pro rodiny velmi zraňující.

Ať už byl motiv útočníka jakýkoliv, věděl, že vyvolá mediální odezvu a možná ji i chtěl, když se rozhodl pro takto spektakulární provedení. Pomáhat jeho tváři dostat se na obrazovky a na titulní stránky naplňuje jeho záměr a povzbuzuje to navíc další lidi, že to jde takto udělat. Útoku osamělého střelce se špatně zabraňuje. Ale dá se zabránit tomu, aby se stal inspirací pro další.

Zároveň šlo o v Česku bezprecedentní událost, kterou ani zkušení novináři nejsou zvyklí pokrývat. Co by mělo být to nejdůležitější ponaučení?
Ve chvíli, kdy jsou ve hře lidské životy, neplatí soutěž médií být první. Ve chvíli, kdy můžete pomoci pachateli, zvýšit počet obětí, nebo u někoho vyvolat strach, že mu tam zahynuli blízcí, třeba sdílením neověřených zvěstí o mrtvých policistech, napomáháte zvyšovat utrpení. A to je prostě špatně. Je lepší zveřejnit méně, zato s vědomím, že neublížím.

Na druhou stranu za přehlcený informační prostor zdaleka nemohou novináři. Na sociálních sítích už dnes může publikovat úplně kdokoliv cokoliv s obrovským dosahem.
Ano, a novináři by se právě měli držet toho, co je odlišuje od běžných uživatelů sociálních sítí: profesionality a novinářských standardů. Žurnalista za sebou většinou má editora, ediční politiku listu, etický kodex, zkušenost a oddanost pravdě. Influencer na sociální síti má většinou touhu zaujmout, být první a moc už ho nezajímá, zda to nakonec byla pravda. Proto máme novináře a proto je to povolání tak důležité a nenahraditelné.