Dvě její práce se věnují akci Kámen, během které agenti tajné policie převáděli nevinné důvěřivé lidi přes falešně vytvořené hranice. Další publikací vstoupila do diskusí o třetím odboji a čtvrtou knihu věnovala Janu Masarykovi – jeho smrti, o níž se neustále vedou spory, a také tajnému přešetřovacímu procesu StB z počátku 50. let.

Převody přes falešné hranice začaly na Všerubsku u Kdyně na Domažlicku. „Nebylo to ale jediné místo. Státní bezpečnost tyto zpravodajské hry a fingované převádění přes falešné hranice prováděla na několika místech podél státních hranic s Německem,“ říká Jandečková.

Smyslem akce bylo zatknout už předem vybrané lidi, kteří byli buďto velmi majetní, nebo nepohodlní režimu. Mnohdy šlo o získání majetku, patentu a informací, které by daní jedinci za normálních okolností neprozradili. Tito lidé byli vyprovokováni do té míry, aby sami chtěli hranice přejít.

Když vše zpracovávala, neměla tušení, jak daleko se svou systematickou a mnohdy i mravenčí prací dostane. „Věděla jsem, jakou sílu a význam toto téma má a jak málo o něm stále víme,“ pokračuje spisovatelka. Některé z obětí ani netušily, že se staly těmi, kteří padli do připravené léčky tajné policie. Jak to tehdy skutečně bylo, se tito lidé dozvěděli až od Václavy Jandečkové.

Chystají se filmy

„Byly to velmi zvláštní okamžiky, které lze jen stěží popsat. Jezdím za těmi lidmi i několik stovek kilometrů a vždy se znovu a znovu obviňuji, že jim musím jejich neštěstí připomínat. Třeba pan Mirko Šikola z Jablonce nad Nisou byl zpočátku velmi vystrašený,“ líčí badatelka.

„Tenkrát mu 18 let, když ho vyslýchal falešný americký důstojník ve Svatém Kříži u Chebu. Vlákali ho tam s rodiči v prosinci 1950. Když se těm lidem podívám očí, vidím hrůzu, jakou zažili a kterou si nikdo z nás nedokáže představit. Mirko Šikola byl také jediný, kdo mi pomohl vžít se do pocitů studu. Byl přesvědčen, že po uveřejnění jeho příběhu v knize si všichni budou myslet, jak tehdy byli hloupí a naivní. To ale není pravda,“ říká.

Téma falešných hranic Václava Jandečková zpracovala podle faktů, skutečných událostí a dosud nepromlčených případů poutavě jak pro čtenáře samotné, tak i pro filmaře. „Chystají se dva dokumentární filmy a dva hrané. Filmová verze by měla jít i na plátna kin, ovšem vše je v současné době v přípravné fázi a uvidí se, jak se to bude vyvíjet. Filmovat by se mělo i přímo ve Všerubech. Je to ale otázka let,“ pokračuje autorka. Její práce se přece jenom už dočkala populárního i mezinárodního zpracování. Na umělecká prkna se akce Kámen dostala v podobě hry do drážďanského divadla a následně se představení hrálo i v pražském Divadle Archa.

Vidět kus světa

Václava Jandečková ale nevládne jen slovem a perem, procestovala kus světa a přivydělávala si i jako průvodkyně na zájezdech do Španělska. Poslední velkou cestu absolvovala v roce 2018, kdy se na několik týdnů vypravila do Peru. Nebyla to však klasická dovolená, během putování se odehrály dva klíčové okamžiky.

Prvním bylo osobní setkání s Kenjim, místním studentem a potomkem Inků, který v sobě nese část genů této původní civilizace. Seznámení právě s ním nebylo náhodné. Do Peru Václava Jandečková cestovala s Jaroslavou Wollerovou z Domažlic, svou bývalou profesorkou na gymnáziu, která byla Kenjiho kmotrou. A právě tehdy se s ní měl poprvé setkat tváří v tvář.

„Jaroslava mi po jedné ze svých přednášek nadhodila, zda bych s ní jen tak mimochodem nechtěla jet do Peru. Zájezd měla vést Olga Vilímková, zakladatelka Nadačního fondu Inka, podporujícího indiány v Andách, kterou jsem vždy toužila poznat a vidět při práci,“ vysvětluje badatelka. „To je celý ten klíč, jak jsem se mezi ně dostala. Setkání kmotry s Kenjim neumím ani slovy popsat. Byl to velmi silný okamžik. Bez její pomoci by totiž neměl šanci dosáhnout středního vzdělání.“

Spolupráce s Cuskem

Druhým mezníkem peruánské cesty byl nápad na vzájemnou spolupráci s peruánským Cuskem, který vznikl až poslední den jejího třítýdenního putování, když Václava odlétala do Limy. Potenciální partnerství mezi tisíce kilometrů vzdálenými zeměmi by podle ní vneslo velký přínos do cestovního ruchu. „Ale i do kultury, historie, vzdělávání či hospodářství,“ vypočítává. Cusco je centrum říše Inků. Nachází se zde několik vysokých kol a významná státní univerzita Universidad San Antonio Abbad Cusco ze 17. století, a právě tamější rektor Baltazar Nicolas Caceres Huambo by prý univerzitní spolupráci uvítal.

Václava Jandečková se do toho pustila a letos se jí možnost vzájemné spolupráce podařilo obhájit v programu Plzeňského kraje pro rok 2019. „Musela jsem svůj návrh zdůvodnit, vše se pak projednávalo koncem roku 2018. Jsem totiž členkou Komise Rady Plzeňského kraje pro partnerské regiony a evropské záležitosti. Plzeňský kraj je má v Evropě nebo třeba ve Vietnamu či v Číně a mě mrzelo, že mezi nimi nebyl ani jeden z amerického kontinentu,“ vysvětluje badatelka.

Konečné rozhodnutí o budoucí spolupráci ještě nepadlo. O věci se stále jedná, ale jisté je, že tenhle nápad Václavu Jandečkovou už nepustí. Jak sama řekla, nad překážkami a úskalími nepřemýšlí. Nehledá důvody, proč něco nejde, ale soustředí se na myšlenky a cesty, které nás mohou posouvat dál.

Poznání k nezaplacení

Těžší cestu volila i na vysoké škole, kde si záměrně vybírala náročnější předměty. „Za totality pro mě jako vnučku politického vězně s příbuznými v USA nebyla velká naděje, že budu moci pokračovat ve studiu. Kdyby nepřišel rok 1989, kdo ví, jestli bych vůbec měla nárok studovat na vysoké škole,“ vzpomíná.

Ve vzpomínkách se vrací i ke kamarádkám, jejichž rodiče do strany vstoupili. „Můj otec by tohle nikdy neudělal. Nepoznala jsem ani pojem kapesné a nevadilo mi, že jsem po otevření hranic od svých šestnácti let jezdila pracovat na pole do Německa,“ říká houževnatá badatelka. Vydržela to jedenáct let.

Každé prázdniny trávila pět týdnů kousek od letiště ve Frankfurtu nad Mohanem a tato ‚dovolená‘ dala Václavě mnohem víc než jen několik vydělaných marek. „Dala mi poznání, s jakou vervou a zápalem se pracuje mimo bývalý sovětský blok, a to bylo k nezaplacení. Byla to moje první skutečná vejška,“ dodává. Společně s Václavou totiž na poli u Frankfurtu pracovali cizinci, učitelé z Polska a další vzdělaní lidé, a jak sama řekla, bylo vzrušující vnímat jejich nový svět a všechny změny ekonomiky, které se pak s určitým zpožděním odehrávaly i v naší republice. „Mám to stále v sobě a tak nějak mě to nutí dělat vše tak, jak nejlépe dokážu,“ uzavírá.