Kliknutím zvětšíteOsmanská invaze na Balkánský poloostrov začala před dobytím Byzantské říše. Pád Konstantinopole, k němuž došlo v roce 1453, ukončil natrvalo existenci tohoto východního centra křesťanského světa a dodal vládcům tehdy mladého osmanského impéria (vzniklo v roce 1299) dostatek sebevědomí a dravosti k tomu, aby se Balkánem pokusili projít dál.
Po konfrontaci s Druhou Bulharskou říší a po dobytí měst Sozopol, Drama, Kavála a Serres se armáda osmanských Turků dostala v druhé polovině 14. století až k hranicím středověkého pravoslavného Srbska.
To se právě nacházelo v nezáviděníhodné a nejisté situaci. V roce 1355 nečekaně zemřel ani ne padesátiletý legendární srbský vládce, car Štěpán Dušan, za jehož vlády se Srbsko v důsledku jeho výbojné politiky stalo nejmocnějším státě na Balkáně.
Dušanův syn Uroš, který nastoupil po otcově smrti na uprázdněný srbský trůn, byl jako panovník slabý a nedokázal labilní srbské panství udržet. Deset let po jeho nástupu se tak začala srbská říše rozpadat.
Souběžně s tím začala vycházet hvězda novým dvěma srbským vůdcům, šlechtici Vukašinovi Mrnjavčevićovi a jeho bratru Jovanovi Uglješovi, kteří se rozhodli uchopit Dušanem odhozenou moc.
Dva bratři proti Turkům
Vukašin, původně prilepský župan, se v roce 1366 prohlásil v Makedonii králem, a jeho bratr, původně guvernér ve východosrbském městě Serr, byl korunován za despotu (toto slovo mělo na středověkém Balkáně jiný význam, než pod jakým ho známe dnes - šlo o dvorský titul udělovaný příbuzným vládnoucího císaře, kteří spolu s ním získávali často i takzvaný despotát, tedy územní celek, v němž mohli svrchovaně vládnout).
Bylo zřejmé, že to budou právě tito dva muži, kteří se střetnou s pronikajícími Turky. Různé prameny přitom interpretují původ konfliktu mezi Osmanskou šíří a Srbskem odlišně - podle osmanských kronikářů se Vukašin Mrnjavčević s Jovanem Uglješem obrátili proti Turkům poté, co si Osmanská říše podmanila bulharské město Philippopolis, hlavní centrum křižáckého vévodství, s tím, že jejich boj měl v podstatě obranný charakter.
Podle jiných zdrojů však Vukašin a Jovan usilovali o ambicióznější cíl, a sice o úplné vyhnání všech Turků z Balkánu. Za tím účelem proto podle těchto pramenů vytvořili rozsáhlou protitureckou koalici složenou z armád Srbska, Bulharska, Uherska, Valašska a Moldavska, která v roce 1371 obrátila svou pozornost k nové srbsko-turecké hranici.
Kolik vojáků vlastně na srbské straně bojovalo? Ani na tom se dobové zdroje neshodují - podle středověkého kronikáře mnicha Izaiáše šlo o 60 tisíc mužů, jiný středověký dějepisec, patriarcha Paisius, však zmiňuje jen 20 tisíc mužů, což se zdá být realističtější.
V každém případě však platí, že turecké jednotky osmanského sultána Murada I. pod velením Lala Sahin Paši byly v daný okamžik výrazně menší - podle byzantského učence, Řeka Laonikose Chalkokondylese, činil počet Turků, kteří se účastnili boje u řeky Marica, asi 4000 mužů, některé zdroje uvádějí dokonce pouhých 800. Následná bitva však přesto skončila pro Srby katastrofou.
Rozhodl noční přepad
K finálnímu střetnutí došlo v pátek 26. září 1371 nedaleko města Černomen (v současnosti se toto město jmenuje Ormeni, pozn. red.), v blízkosti pomyslných hranic tehdejší "Rumélie", tedy té části Balkánského poloostrova, kterou už ovládali Turci.
Jako první vykročili vstříc nepříteli již o několik dnů dříve Srbové, kteří se rozhodli překročit Maricu a napadnout Turky v hlavním městě Rumélie Edirna (česky nazývaném též Drinopol a nacházejícím se dnes v evropské části Turecka). Srbský vůdce Jovan Uglješa totiž věděl o tom, že Sahin Paša nemá ve městě mnoho mužů a že sám sultán pobývá v Malé Asii.
Ke smůle protiturecké koalice osmanští válečníci tento plán prohlédli a rozhodli se Uglješu předejít - skrytě provedli výpad z města, ukryli se v horách a v noci přepadli nic netušící srbský tábor. Celonoční vraždění zaskočeného pravoslavného vojska vyvrcholilo následujícího dne: masakrovaní křesťanští bojovníci se rozhodli ustoupit za řeku, jenže ve vodě se kvůli plátovým zbrojím ocitli v těžké nevýhodě. Začali se topit a pro Turky byli snadnou kořistí.
V řece Marica zahynul podle kronikářů i srbský vůdce Vukašin Mrnjavčević. "Zahynul jako poslední chudák v blátě, stal se potravou pro ryby a ptáky a jeho hrob není znám, vzpomínky na něj s větrem hynou," psal o něm patriarcha Paisius, jenž mnohem více než Mrnjavčevićovi fandil Uglješovi. Také ten v bitvě s Turky padl, ale podle Paisia i podle mnicha Izaiáše bylo jeho tělo odneseno z bojiště a uloženo do pravoslavného kláštera poblíž města Serr.
Pro úplnost je třeba dodat, že jiný kronikář Mavro Orbini popisuje konec obou despotů přesně opačně: podle něj to byl naopak Uglješa, kdo se na útěku utopil v řece, zatímco Vukašina Mrnjavčeviće měl v odplatě za prohranou bitvu uškrtit jeden z jeho vlastních jemu podřízených velitelů Nikola Hrsojevic. A měly to být také Mrnjavčevićovy ostatky, jež byly uloženy v kláštera (konkrétně prý v klášteře svatého Dimitara). Orbini líčí částečně jinak i průběh celého střetnutí - podle něj se křesťané poté, co nenašli Turky v Edirně, začali věnovat plenění Rumélie a Turci je přepadli až na zpáteční cestě.
Ve středověku bylo ale poměrně běžné, že kronikáři podbarvovali své zápisy vlastními sympatiemi a antipatiemi, takže takový rozdíl ve vylíčení jedné a téže události není nijak výjimečný.
Ať tak nebo onak, křesťanská armáda byla početně slabším protivníkem úplně zničena: "Nejenže nevyhnali Turky, ale sami zahynuli smrtí z rukou nepřítele a zanechali tam své kosti nepohřbené; kdo nezhynul pod ranou meče, byl vzat do otroctví; kdo dostal příležitost utéci, uprchl," píší o této bitvě středověké srbské kroniky. Zkáza byla tak naprostá, že se pro ni v srbské historiografii vžil pojem "Marická katastrofa".
Cesta ke Kosovu poli
Bitva rozšířila území pod nadvládou Osmanské říše o část tehdejší Thrákie (dnešního Řecka) a Makedonie. Bulharský car Ivan Šišman a Vukašinův syn princ Marko se stali vazaly tureckého sultána a byli nuceni bojovat na straně Osmanů proti Valašsku.
Turecku se tímto otevřely dveře na Balkán. Následovalo dalších 18 let ustavičných vojenských střetů a bitev mezi Osmanskou říší a Srbskem, které vyvrcholily 15. června 1389 legendární první bitvou na Kosově poli. Mnohahodinový boj armád sultána Murada na jedné straně a na druhé srbských knížat a bosenského krále skončil nakonec patem - obě strany se stáhly ke svým táborům, aniž by kterákoli z nich dokázala v bitvě zvítězit.
Během dalších staletí pak přišla druhá, třetí, čtvrtá a pátá bitva na Kosově poli - první dvě byly svedeny ve století patnáctém, čtvrtá ve století 17. a pátá v roce 1831 - tehdy šlo o boj mezi tureckým vezírem Rešid pašou a Gradčským kapitánem, jenž proti sultánovi vedl otevřenou vzpouru a bojoval tu s 25 tisíci Bosňáky.
Po první světové válce se Osmanská říše začala hroutit a definitivně zanikla zrušením sultanátu v roce 1922. Kosovo však dodnes tvoří na Balkáně neuralgický bod a sporné území.
31
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
