Anna Fixová: Herectví mě neustále učí toleranci a empatii

Zastihla jsem vás v kolotoči zkoušení, premiér a natáčení. Není neustálé měnění rolí a psychického rozpoložení až sebezničující?
Je pravda, že v poslední době je to celkem náročné a cítím na sobě, že jsem „vyšťavená". Denně pracuji i čtrnáct hodin, v soukromí se s partnerem ani nepotkáme a na spánek mi zbývá sotva pár hodin. A tak to běží od začátku sezony, takže už by to chtělo prázdniny. (smích)

Několikrát během dne na sebe de facto přenesete příběh své postavy. Dostihne vás někdy vaše role i po návratu domů?
close zoom_in Většinou shodím kostým a už to neřeším. Někdy se ale stane, že se člověk po příchodu domů naplno rozbrečí. To si pak říkám, že jsem asi hysterická. Ale i od svých kolegyní a kolegů vím, že je to zřejmě běžné. Často se objeví takzvaná popremiérová deprese. Dva měsíce na něčem intenzivně pracujete, denně se s kolegy potkáváte,… Je to takové dítě, které porodíte. A po premiéře? Co dál? To je trochu smutek. Ale tím si nechci nijak stěžovat. Nejsme doktoři, nezachraňujeme životy. Ve srovnání s nimi řešíme banality.

Nyní hrajete v Čechovově Višňovém sadu adoptivní dceru Varju. Která scéna pro vás byla při studiu nejproblematičtější?
Ačkoliv se divadlu věnuji zhruba deset let, tak s Čechovem jsem se setkala poprvé. Zpočátku to byl celkem oříšek. Čechov není tak lehce uchopitelný.

Jaká byla vaše reakce po přečtení scénáře?
Většinou po přečtení scénáře vidím, kam postava směřuje a co se s ní děje. U Čechovova ale první reakce byla: „Jaká ta Varja vůbec je?! Jak ji mám vůbec hrát?!" Hodně jsem čerpala od režiséra Milana Schejbala, který měl už jasnou představu.

Čím vás role okouzlila?
Je to úplně jiná poloha, než jsem dosud hrála. Všechny postavy hledají štěstí, ale neumí spolu komunikovat, říct si vše na rovinu. Varja je pracovitá, musí se sama postarat o višňový sad, protože adoptivní maminka ji odjela do zahraničí. Pod tíhou toho všeho oddaluje svůj osobní život, ačkoliv svojí lásku má. Ve skrytu duše je romantik, ale okolnosti jí nepřejí.

Co bylo při jejím ztvárnění pro vás nejobtížnější?
close zoom_in Asi vyjádřit Varjinu rozpolcenost. Na jednu stranu ví, že pokud se o panství nepostará, tak to všem spadne na hlavu, na druhou stranu pociťuje velkou lásku k muži. Snažila jsem se, aby Varja v mém podání nepůsobila černobíle.

Ve hře se autor nevyhnul ani otázce smyslu existence. Co je pro vás smyslem života?
To je hodně obtížná otázka. Jsem člověk, který žije ze dne na den. Plánování se mi v životě hodně vymstilo. Smyslem života je pro mě moje rodina, moji nejbližší a vlastně i práce.

Višňový sad je tragikomedie zabývající se krizí morálních hodnot starého Ruska. Pociťujete krizi těchto hodnot i v současném světě?
Stoprocentně. Mezi lidmi se vytrácí elementární slušnost. Každý se může k čemukoliv a jakkoliv dehonestujícím způsobem vyjádřit. Vytrácí se pokora k sobě navzájem, k práci.

Jaká je realita v herecké branži. Vystudovat, získat role v divadlech a filmech – to asi nebude tak přímočará cesta…
Díky tomu, že pocházím z divadelní rodiny, tak si troufám říct, že jsem až tak růžové brýle neměla. Když jsem rodině oznámila, že chci studovat herectví, tak to moje máma obrečela. Nechtěla, abych se této profesi věnovala, protože věděla, co mě čeká. Ze škol ročně vychází téměř na dvě stě herců, najít uplatnění je na českém poměry nesmírně obtížné. Pokud přihlédneme k tomu, že některé herečky mohou i ve třiceti hrát mlaďoučké dívky, tak potřeba dalších tváří pro divadla není nijak velká. A natáčení filmů? To je jen o tom, být ve správný čas na správném místě a hodit se někomu. Dnes může točit téměř každý, herectví je civilnější.

V divadle je díky omezenějším prostředkům a kulisám ponechán větší prostor divákům pro fantazii, ve filmu to bývá naopak. Diváci mají vše naservírované takzvaně na stříbrném podnose. Které umělecké vyjádření je vám bližší?
Záleží na výtvarníkovi a režisérovi. V příbramském divadle je to úžasná kostýmní výtvarnice a scénografka Agnieszka Oldak. Je přesně ten typ, který pracuje se symboly. A to já mám moc ráda.

V médiích si často můžeme přečíst, že herci se na role připravují i tak, že kvůli pochopení své postavy stráví dny například s drogově závislými. Je to na české poměry reálná představa?
close zoom_in To je pojem herectví, který známe z Ameriky, kde na to herci mají čas, produkce jim takové studium zaplatí, takže se herci naučí jezdit na koni, míchat koktejly jako skutečný barman a podobně. V českých poměrech to ale reálné moc není. Pro studium nějaké specifické vlastnosti je pro nás velkým pomocníkem internet. Tedy aspoň pro mě.

V herectví se člověk musí duševně obnažit a přetrpět nemalou dávku nepohodlí…
Ne všichni se narodí s tím, aby uměli odhodit zábrany. Já se to musela učit. Ale věděla jsem, že bez toho nebudu uvěřitelná. To se do nás snažili vtloukat už profesoři ve škole. Nepodělám se z toho, že jsem občas trapná.

Je herectví váš splněný sen?
To ano. Sice jsem chodila na housle, ale divadlo mě táhlo nejvíc. Vliv měla i moje rodina, která je divadelně založená. Dětství jsem prožila s dalšími dětmi v mosteckém divadle. Maminky jsme tehdy na kolenou prosili, abychom si tam mohli hrát. Když jsem tam začala účinkovat, tak už to bylo jasné. Šlo „jen" o to, dostat se na školu.

Ovlivnila některá z rolí i váš pohled na život?
To nevím, jestli nějaká konkrétní role. Ale herectví jako takové mě neustále učí toleranci a velké empatii. Přece jenom, i když hrajete vysloveně nesympatické postavy, musíte si je v sobě obhájit a najít jim motivaci, proč se z nich stalo, to co se z nich stalo. I oni přece kdysi byli malá, ničím neposkvrněná miminka…