Architekt Martin Křivánek: Největší výzvou byl návrh mrakodrapu

Oceněný návrh prostranství před ostravským kinem, na kterém jste spolupracoval se studiem Davida Kotka, se nápadně podobá skate bazénům. Je to jen náhoda, nebo i to bylo zdrojem inspirace?
To určitě inspirace nebyla. V návrhu jsme vycházeli z tehdejší zástavby, což bylo kino ze šedesátých let a prostranství s betonovými květináči. A protože chybělo místo, kde by se lidé z blízkého sídliště mohli scházet, náš úkol byl takový prostor vytvořit. S Davidem Kotkem jsme nechtěli bourat, ale přinést jen novou vrstvu. Tu ve finále tvoří červená pryž, která vytvořila červený koberec s lavičkami a fontánkami.

Jaké jsou na nový vzhled odezvy?
Na místě jsme se byli podívat asi dva týdny po zprovoznění. Paní ředitelka si ale stěžovala, že se tam setkává až moc lidí. Což vyznívá absurdně, protože to byl jeden z požadavků.

Kolik času jste návrhu věnovali?
Je to zhruba dva roky práce.

Stává se, že nad návrhem strávíte měsíce, ale nakonec skončí v šuplíku?
To se příliš často nestává. A pokud už přeci jen nedopadne, tak to není ani tak kvůli byrokracii, ale spíš kvůli tomu, že investorům dojdou peníze.

Vy jste se architektuře věnoval i v zahraničí, Rotterdamu. Liší se tam přístup k architektuře oproti Česku?
Holandsko vždycky patřilo k zemím s nejkvalitnější architekturou. Oproti tomu u nás jsme zažili pár desítek let, kdy architektura takový progres neměla. Nyní se snažíme západní svět dohánět, ale rozdíl je stále velký.

Jak zásadní vliv má na architekturu i mentalita? Jsou Češi ohledně architektury konzervativnější?
V Česku musí architekti připojit k projektu i příběh, aby se lidem návrh líbil. V Holandsku má architekt absolutní důvěru. Proto dostává i víc prostoru, takže nevytvoří jen jediný návrh, ale klidně i sto návrhů.

Co u nás chybí?
Asi to, aby kvalitní architekturu podporovaly veřejné instituce. Tím by zároveň nastavovaly pomyslné zrcadlo i soukromým investorům, kteří by se mohli takovou úrovní inspirovat.

Je ještě něco dalšího?
Líbila se mi ještě jedna myšlenka. V holandských školách je zvykem, že ten, kdo má narozeniny, přinese ostatním nějakou sladkost. Jsou ale rodiny, které tolik peněz nemají. S kolegy jsem tam navrhoval boxy, do kterých mohou ostatní nějakou drobností přispět třeba balíčkem mouky. Tak děti z chudších rodin nepřijdou o oslavu.

Co rukopis či specifická linka autora? Snažíte se vytvořit osobitý styl?
V Česku to ještě není tak časté, tahle výsada udržet si v každém díle určitý feeling a vizi patří jen architektonickým stars, jako byla například nedávno zesnulá Zaha Hadid nebo Kaplický. Já zatím nějakou specifickou linii nemám.

S jakými materiály nejraději pracujete?
Jednoznačně přírodní materiály. Mám rád, když si materiál na nic nehraje. Když je to cihla, tak ať funguje jako cihla, když je to beton, ať se chová jako beton. Jinak by to bylo falešné.

Co pro vás byla dosud největší výzva?
Jednoznačně práce v Rotterdamu, konkrétně navrhování mrakodrapu.

Jak vůbec taková práce vypadá?
Podobně jako na věžáku, jen je těch pater trošku víc (smích). Ten rotterdamský jich měl asi třiatřicet. S tím rostou i nároky na požární bezpečnost a tak. Je to spolupráce mnoha lidí, od architektů, inženýry až po statiky. O nich se ani tolik nemluví, ale častokrát za daný projekt mohou víc než architekti.

Co využití nových technologií jako je 3D tisk? Setkal jste se s jejich využitím?
Jo. Vzhledem k tomu, že holandská architektura je daleko vyspělejší než u nás, tak řadu nových technologií už testují. V době mého pobytu zkoušeli 3D tisk mostu. Šlo o dva svařovací roboty, kteří pod sebou svařovali spleť oceli, přičemž uprostřed se setkali. Zatím je to ale ve fázi testování a nedokážu odhadnout, za jak dlouho takové technologie bude možné využít i v praxi.

Co tomu brání?
Problém 3D tisku je v tom, že se pracuje s hmotou, která musí schnout a musí být kompatibilní s dalšími celky. V tuhle chvíli si nemyslím, že jsme schopni to zajistit. Budoucnost v tom ale rozhodně vidím.

Máte nějaký architektonický sen?
Ani ne. Každý projekt je pro mě výzva.

Dá se v architektuře hovořit o trendech?
Myslím, že architektura se jakýmkoliv trendům snaží vyhýbat. Nenavrhuješ ji na pět deset let. Ale sto i pět set let. Chápu trendy v interiérech, které se co pět let obměňují. Teď to jsou třeba žárovky na šnůrkách. Taky černá barva je v poslední době trendy.

V dnešní době se setkáváme s high-tech stavbami, eko a podobně. Snažíte se tyhle směry skloubit nebo se vymezit…?
To je těžká otázka. Spousta lidí, kteří dělali high- tech architekturu, ani nevěděla, že ji tvořila. To se až posléze k určitému typu staveb přiřadilo pojmenování. My se snažíme tvořit co nejšetrněji k prostředí, být kreativní a navrhnout stavbu tak, aby co nejvíce vyhovovala budoucím uživatelům.

Co pasivní domy?
To bude v budoucnu hlavní téma. Nejen pasivní, nulové, ale i ty, které budou vyrábět energii, stavby naprosto soběstačné.

Platí, že když chce člověk studovat architekturu, musí umět kreslit?
Pro studium se doporučují dvě věci: umět dobře matiku a umět dobře kreslit. Já jsem nebyl moc dobrý v matice a ani jsem nijak dobře nekreslil. Ale nějakou vlastní pílí jsem to překonal, dostal jsem se na architekturu a prošel jsem všemi ateliéry, které byly založené na kresbě. Všechno se dá naučit, je to jen o vůli. Když ale někdo dobře kreslí, tak je to jen plus.

Několikrát jste vystoupil i na setkání architektů a designerů Pecha Kucha Night…
My jsme to vždycky brali tak, že nechceme pouze prezentovat naší tvorbu, ale i posluchače pobavit. Prezentace trvají necelých sedm minut a každý mluvčí si připraví dvacet snímků na dvacet vteřin. Na pódiu se během večera vystřídá obvykle čtrnáct řečníků se zajímavými nápady, myšlenkami, setkáte se se zajímavými lidmi. Každému návštěvu rozhodně doporučuji. Po přednáškách jsou navíc skvělé večírky…

Chtěl byste něco navrhnout také v Příbrami?
Určitou část svého života jsem strávil v příbramském skateparku a jelikož se nachází asi pět let za stavem použitelnosti, tak by se mi líbilo navrhnout rekonstrukci tohoto místa.

Další rozhovory s Příbramáky, kteří šli za svým snem, najdete zde.