Může se pochlubit, že má šestou největší sbírku ubrousků v Čechách. Kromě toho našla zálibu v keramických zvonečcích, v cukřenkách, soustřeďuje a našívá do obrazců také knoflíky a i když je nekuřačka, má slabost pro firemní zapalovače. V sobotu 4. listopadu odpoledne se představila v Kulturním domě Josefa Suka v Sedlčanech také jako spisovatelka. Při křtu tu doprovodila ke čtenářům svoji prvotinu Příběhy Myšky Pišky. Ke spolupráci na ní přizvala jako ilustrátora sedlčanského výtvarníka Petra Sůsu. Knížka potěší zejména děti od tří do osmi let. Je tištěná velkými písmeny, aby se dobře četla těm nejmladším čtenářům, ale i dříve narozeným, kteří z ní boudou předčítat vnoučatům. Více nám o svém počinu řekla autorka v krátkém rozhovoru. 


Jak dlouho jste uvažovala o napsání této pohádkové knížky?
Myška Piška mě provází od dětství. Poprvé jsem se s ní potkala díky mamince, ta mi jí namalovala, jak stojí u kamen a vaří. Měla mě povzbudit na pionýrském táboře, na který jsem vůbec poprvé odjela a kde mi bylo do pláče. Od té doby vždycky, když mi bylo smutno, tak jsem si na myšku vzpomněla. Začala jsem si vymýšlet její příběhy po odchodu do důchodu, kdy jsem se trvale odstěhovala z Prahy do Sedlce-Prčice. Když jsem v zimě stála uprostřed zahrady a bylo mi smutno, tak se mi Piška zase objevila před očima. Šla jsem do tepla a napsala její první příběh. A další následovaly v průběhu osmi let. To znamená, že pokaždé, když mi bylo hodně smutno, jsem napsala další veselou příhodu.


Přiblížíte trochu hlavní hrdinku?
Myšla je chytrá bytost, její druh Piškulín je na rozdíl od ní uličník. Knížka má nenásilný výchovný charakter, na příkladu zvířátek ukazuje, jak by se k sobě lidé měli chovat. Apeluji například na to, že když někdo něco provede, má se omluvit. Kromě toho se dějem prolínají i tradiční české zvyky. Také připomínám, že jídlo je normální součástí našeho života. Je to jakými můj výkřik na současnost, kdy spousta dětí a mladých zbytečně umírá na anorexii. Souhlasím s americkým spisovatelem Robertem Fulghumem a jeho knihou „Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce“. V tom je velká pravda, že to, co dítě do sebe absorbuje od tří do šesti let, z toho čerpá po celý další život. 


Použila jste v příhodách některé místopisné názvy?
Ano. Sáhla jsem do našeho kraje a jsou v nich autoentická jména lidí, kteří tam žili nebo žijí. Například jedno zvířátko je z Dvořákova statku ve Vrchoticích, další z Částkova mlýna…


Jak hodnotíte spolupráci s výtvarníkem Petrem Sůsou?
Byla naprosto výborná. Znám se s ním dobře, protože jsem k němu chodila coby žákyně dva roky a učil mě malovat. Na tu dobu vzpomínám s úsměvem. Vždycky, když jsem k němu přišla na hodinu, uvařil mi čaj a protože se chtěl soustředit také na vlastní práci, tak vyžadoval, abych co nejméně hovořila. Tak jsme třeba i čtyři hodiny mlčeli.

Marie Břeňová