Přijíždí si sem připomenout svůj bývalý domov, rodiště, které už několik let využívá příbramské hornické muzeum k akcím pro veřejnost. Nedalo nám, abychom si s ní nepopovídali.

Slyšela jsem, že jste do téhle chalupy jezdila k babičce na prázdniny, je to pravda?
V téhle chalupě jsem od svého narození trávila veškeré prázdniny. Snad bych mohla prozradit, že v téhle chalupě si mě naši jedny Velikonoce objednali a následující leden jsme se narodila. Mám ji strašně ráda. Babička tady žila až do své smrti v roce 1959. V tom stejném roce se sem její syn, můj strýc, nastěhoval. Pár let nato začalo hornické muzeum zakládat skanzen a jako součást chtěli mít i hornickou chalupu.

Proč zrovna tuhle?
Nevím, z jakých důvodů se jim zalíbila zrovna naše. Strýček ji tedy prodal a odstěhoval se na sídliště. Pár let tady byla expozice a pak jsem se dozvěděla, že hornické muzeum tady pořádá Vánoce s lidovými řemesly. Přestože bydlím na opačném konci republiky, vypravila jsem se sem podívat. Byla jsem okouzlená, jak byla chalupa vyzdobená, plná ohromně příjemných lidí. Řekla jsem, kdo jsem, že mám k chalupě vztah, a když mi to jen trošku vyjde, tak sem na Velikonoce nebo na Vánoce jezdím.

Jaký to byl pocit, přijet po letech na místo, kde jste prožila dětství a které už není vaše?
Můžu říct, že to bylo trošku dojetí. V podstatě jsem ale byla strašně ráda, že to s tou chalupou takhle dopadlo. Kdyby to koupil někdo jiný, přestavěl by ji na moderní vilu. Ale muzeum ji zachovalo tak, jak ji pamatuji, vlastně i s původním vybavením. Když sleduji třeba Toulavou kameru nebo propagační materiály, které si neustále z nostalgie kupuji, jsem nesmírně šťastná, že ta chalupa, která patřila naší rodině víc jak sto let, neustále žije.

Chalupa má krásnou novou střechu. Co vy na to?
Střecha je přepěkná. Bývala noční můrou naší rodiny. Dbala na to, aby se nic starého nezkazilo něčím moderním. Oprava střechy byla vždy zářezem do rozpočtu, ale šindel sem prostě patří.