Co potravinový balíček, to neveselý osud

ZACHRÁNILI MI KLUKA

Zato Anna to má o něco jednodušší. Nastrká balíčky dolů do kočárku. Pro pomoc Charity si prý přišla už dávno. Kvůli nejstaršímu synovi. Ten tu s ní není. „Měli jsme s klukem problémy. Na základce hodně chyběl, propadal z pěti předmětů a navíc se chytil party a začal hulit. Lidi z Charity ho začali doučovat a zapojili do detoxu. Teď kluk nastupuje na instalatéra do Dubna," svěřuje se Anna.

Místnost, která ještě slouží jako skládek (než se všechno doladí po nedávném stěhování z náměstí TGM do Jiráskových sadů), má ještě v rohu vyštosované nevyzvednuté krabice. Je to trochu chaos – někde při transportu vytekl odněkud med a Kateřina Kačírková, která v Charitě funguje jako odborný garant, hledá krabici pachatelku, která zapatlala několik ostatních.

Kdo si vlastně pro balíčky přichází? „Díky spolupráci s OSPODem, azylovým domem, našim sociálně aktivizačním službám, při nichž se dostaneme přímo do rodin, máme domácnosti vytipované. Víme, jak lidi na tom jsou. A je to pomoc nejen pro rodiny s dětmi, ale i pro seniory, kteří zůstanou sami. Takových klientů máme kolem patnácti. Jinak o hodně rodinách ani nevíme, že by třeba potřebovaly pomoc," konstatuje Kateřina Kačírková.

JSEM Z AZYLÁKU

Do dveří přichází mladý muž. Tmavě hnědé oči, upravený vzhled. Špatně mluví česky. Jmenuje se Attila. Před pěti lety se přistěhoval s mámou ze Slovenska a v azylovém domě teď bydlí jeho přítelkyně s jeho dvěma dětmi. „Dělám si občanství. Až si ho udělám, budu tam s ní. Máme děti staré rok a půl a půl roku," opírá se stydlivě o dveřní rám. Kateřina Kačírková o případu ví. Potřeba jsou pro děti jednorázové pleny, mladý otec tedy dostává do náruče krabici s potravinami a pod bradu ještě balík plen. Občasný ostych z přijímání pomoci u klientů zaměstnanci Charity prolamují dobrou náladou, otázkami, jak se jim daří a povzbuzením.

Attilu střídá drobná, dvěma malými dětmi obklopená obyvatelka „azyláku". Je to maminka tří dětí. Její jméno si raději necháme pro sebe, abychom ji ušetřili dalších případných zbytečných trablů. Svěřila se s příběhem, který může do podobné situace vrhnout mnoho dalších z hodiny na hodinu. „Jsem v azyláku od října. Manžel se mě pokusil doma znásilnit. Asi desetkrát jsem domů volala policii, byl u nás kriminálka. Často mě bil a policie už mi vyhrožovala, že mi děti seberou, že se musím dostat pryč. U výslechu mě vyhledala sociální pracovnice a řekla, že se to musí okamžitě řešit. Měla jsem tehdy 44 kilo. Okamžitě nás umístili do azylového domu. V tu chvíli bylo cokoli lepší, než manžel," vzpomíná na ani ne rok starou a ještě pořád bolavou ránu, která se bude roky hojit nejen u ní, ale hlavně u jejích vyděšených dětí, které první tři dny nemohly spatřit jakéhokoli mužského.

„Jsem rozvedená, holky mám ve svojí péči a teď řešíme alimenty. Otec jim dluží sedmdesát tisíc. Na balíčky mě upozornily holky v azyláku. Nejdřív jsem nechtěla, vždycky to nějak zvládám, ale říkali, abych nebyla hloupá, když je ta možnost," krčí rameny pohledná máma, odhodlaná se jen tak nevzdat. Na měsíc si bez výživného musí s dětmi vystačit zhruba s pěti tisíci, po zaplacení pobytu v azylovém domě.

BALÍČKY NAHRADILY ZAMÝŠLENOU BANKU

„Vlastně se tímhle projektem vyřešila otázka potravinové banky, kterou jsme tady v nových prostorách měli v plánu. Nakonec, zřejmě by to bylo dost náročné banku spustit – hlídat data spotřeby a všechno kolem toho… Takhle je obsah balíčků přímo objednaný podle konkrétních potřeb vytipovaných domácností a nebude se tu dlouho nic skladovat," vítá takový způsob pomoci Soňa Abrahamová z Charity.