Pamatuji si tě od první návštěvy Bedny…
Nojo, už tu slavím narozeniny po šestý.

Co tě sem před lety přivedlo?
Vlastně jsem sem přišel poprvé se školou na den otevřených dveří, když to všechno začínalo. A pak jsme sem s kámošem občas přišli na fotbálek, na pokec, uklidnit se ze školy. Změnilo se toho tu docela dost za tu dobu. Přibyl kulečník, tančírna, zrcadla, repro bedny, promítače. Vcelku se to hodně zlepšilo od toho počátku, kdy tu byly jen zdi a sedačky.

Lidi si na Bednu dlouho zvykali. Na její uživatele se část veřejnosti pořád dívá skrz prsty, všechny nekalosti v okolí by nejraději svedla na ně. Chodí sem i děti, které doma nemají zázemí, soukromí, pochopení…
U mě to byla hlavně škola. Kdysi dávno jsem tam měl problémy, se kterejma jsem pokračoval i dál. Sem jsem se chodil hlavně uklidnit. Je tu úplně jiná atmosféra. Žádný lavice. V tu ránu z člověka spadne stres a je takovej, jakej je.

Jaké na sobě cítíš změny za ty roky, co sem chodíš shazovat stres?
Změny jsou hlavně ve škole, hodně jsem se uklidnil. Známky jsou taky docela dobrý. Ale hlavně tanečně – mám čas sám na sebe. Když nechci, tak mi do tančírny nikdo neleze, vezmu si bedny a třeba půl hodiny si tancuju, aniž by někdo věděl, co tam dělám. Je to lepší, než mít hudbu jenom ve sluchátkách a navíc, v zrcadle se člověk aspoň při tancování vidí. To mi docela pomohlo.

Co venku na to, že chodíš do Bedny, říkají vrstevníci, známí?
Ze začátku jim to přišlo divný, když se to rozjíždělo. Ale pak, když jsem jim vysvětlil, co v Bedně dělám, tak mám v kamarádech podporu. Už s tím nemají problémy a respektujou, že sem prostě chodím sám.

Našel jsi v Bedně někoho, na koho se těšíš, koho tu rád vidíš?
Ale jó, vždycky se rád seznámím s novejma lidma, když jsou v pohodě, umí se chovat a mají něco v sobě… Ale když nechci, nemusím s nikým prohodit ani slovo.