Pro člověka, který v podobném duchu vyrůstal a i v dospělosti se jej drží, pak není problém stát se třeba dobrovolníkem.
S nápadem přihlásit se do dobrovolnického centra příbramské nemocnice přišel před čtyřmi lety Aleš Hadač. Tohoto sympaťáka se sepnutými vlasy a chasnické haleně jsme zastihli po jedné z adventních akcí, která měla rozveselit dlouhodobě nemocné pacienty v nemocničním areálu na Zdaboři. Co Aleše Hadače k dobrovolnictví vedlo při dvou malých synech a zaměstnání v domově pro seniory? Je lepší pro komunikaci s lidmi kytara nebo slovo? To prozradí následující rozhovor.

Doba je uchvátaná, máte dva menší syny, zaměstnání, zřejmě práce až nad hlavu. Co vás přimělo podělit se o svůj volný čas s pacienty bez nároku na odměnu?
Vždycky jsem měl k lidem vztah. Hraju na kytaru jak pro děti, tak pro starší obecenstvo, to mi vůbec nedělá problém. Jednou, jsou to čtyři roky, mě před Vánoci napadlo přihlásit se k dobrovolníkům, tak jsme se o tom bavili s manželkou a jsem tu (směje se).

Nehrajete v nějaké kapele? Připadá mi, jako bych vás odněkud znala…
Nehraju. Jsem takovej samorost. Kytaru si popadnu kdykoli, nečekám na povel a jdu si zahrát.

Jste veselá kopa a lidi z vás zřejmě čerpají energii…
To bejvám, no (směje se). Jednou jsem si dělal test a vyšel mi absolutní sangvinik. Což teda je strašně zajímavý, ale někdy mám melancholický sklony.

Jak jste prozradil, mezi pacienty chodíte s kytarou jednou za měsíc. Šel jste do toho prvoplánově s tím, obdarovat je právě hudbou?
Takhle to vyplynulo. Muziku dělám rád a proč bych ji nedělal zrovna tady, že jo?

Povídat si s lidmi je mnohdy psychicky náročné. Je podle vás komunikace prostřednictvím hudby lepší?
Myslím, že je to pro obě strany přínosnější.

Stalo se někdy, že jste kytaru odložil a vyslechl jste člověka?
Kolem mě sedí kroužek lidí, já hraju, i na přání a samozřejmě to prokládám slovem. Je to taková společná radost. Zajímavé je pozorovat, jak lidi pookřejou.