V lednu 1625 měl mlýn hodnotu 500 kop míšeňských grošů, a to nebylo zrovna málo peněz. Jan Petržílka jinak Vokáč za něj tehdy složil dosavadnímu majiteli jako závdavek při prodeji 60 kop s tím, že bude zbytek odvádět v ročních splátkách, a začal hospodařit. K mlýnu patřily dědiny a louky, táhnoucí se až k lesu nad cestou od vsi Zdaboře, které měl v zástavě sousední hořejší mlynář. Jan Vokáč s manželkou Alžbětou se snažili svým závazkům dostát a louky vyplácet.

Když Jan neměl hotovost, část splátky za louku si u souseda odpracoval. V zemi však zuřila třicetiletá válka. Příbramí a okolím prošla vojska, která s sebou pobrala, co mohla.

Lidem nezbylo takřka nic. Když válka roku 1648 skončila, byl Bohutín i s mlýny zcela zpustošenou vsí. Ovdovělému Janovi Vokáčovi bylo 48 let, jeho synovi, mlynářskému tovaryši Adamovi 25 let, nejstarší dceři Dorotě 15 let. Před válkou míval mlynář tři potahy, v roce 1654 neměl ani jeden. Rodinu živila jediná kráva. Nadějí do budoucna mohly být dvě jalovice a tři svině, které chovali, jenže mlýn nebyl zaplacen ani z poloviny. Když ho roku 1667 Adam po svém otci přebíral, pole a louky byly dosud v zástavě, na hospodářství vázly dluhy na daních za několik let a nový mlynář musel také vyplatit otcovské podíly svým třem sestrám.

Není divu, že předlužený mlýn pak dostal nové majitele, ovšem i po desetiletích se mlýnu říkalo Vokačovský. Mlýnské stavení i náhon nakonec zmizely beze stopy. Jen jméno mlynáře Vokáče, který tu přes 42 roků žil a pracoval, přečkalo jako vzpomínka skoro 400 let. Přešlo totiž z jeho louky s takzvaným nebeským rybníčkem, naplňovaným snad pouze srážkovou vodou, na rybník, který byl vybudován na jejich místě jako součást důmyslného systému vodních struh pro potřeby březohorských stříbrných dolů.

Věra Smolová, ředitelka Státního okresního archivu Příbram,
text je z připravované knihy o mlýnech na Litavce