František Šmejkal, kterého Příbramáci znají z modré trafiky v Pražské ulici, byl tehdy šestadvacetiletý elektrikář. Měl rodinu a splácel půjčky, ostatně jako každý druhý. Měl se prý co ohánět, aby splácel novomanželskou a podnikovou půjčku, a tak příliš volného času neměl. Tehdy ještě ani netušil, že se jednoho dne stane majitelem jedné z nejstarších a nejnavštěvovanějších příbramských trafik. O minulých dvaceti letech jsme si s Františkem Šmejkalem popovídali při příležitosti blížícího se dvacátého výročí sametové revoluce.

Jak jste vnímal blížící se převrat jako mladý živitel rodiny?
Příchod sametové revoluce jsem prožíval v práci. S kolegy jsme poslouchali rádio a večer doma jsme v kruhu rodiny koukali na televizi, co se to vůbec děje. O politiku jsem se nijak zvlášť nezajímal.

Uměl jste si v té době představit, že povedete rodinný podnik? Jak jste se k trafice dostal?
Po rodinném podniku jsem vždycky toužil. Otec koupil dům v Pražské ulici v roce 1987. V té době už v přízemí fungovala prodejna tabáku, kam lidé byli zvyklí chodit. I já jsem tam pravidelně chodil pro své oblíbené ábíčko. Dům jsme od otce dostali s bratrem Jiřím a já jsem se později stal jediným majitelem objektu. V roce 1991 jsme obchod převzali od tehdejšího provozovatele, začali jsme podnikat a zjišťovat, co obchod obnáší.

Vzpomenete si, kolik tehdy stály cigarety? Lidé zřejmě také kupovali vícero novin… Nadávali zákazníci na zdražování?
Cigarety stály oproti dnešku pakatel. Startky byly za čtyři koruny, Petry jako novinka stály sedm korun. Jeden člověk si koupil více novin, protože prostě nebyl internet. Zdražení se lidem nikdy nelíbí, ale nenadávají mně, za to já přeci nemůžu.

Co pro vás znamená pojem sametová revoluce?
Volnost slova, projevu a možnost cestování po světě.

Myslíte si, že vás těch dvacet let nějak ovlivnilo, změnilo?
Necítím, že by mě ty roky nějak zásadně ovlivnily. Stále je to jen o práci. Ráno vstávám před čtvrtou hodinou a zavírám v šest večer. Jsem docela rád, že existuje počítač. Když je čas, tak si k němu chvíli sednu, používám ho i k práci.

Změnil byste minulost, kdybyste mohl?
Připadá mi, že doba je moc uspěchaná. Život si neužíváme tak jako dřív, i když také byly starosti. Přátelství bývalo pevnější a mělo větší váhu. Proto také rád vzpomínám na pracovní kolektiv, který jsem kdysi měl. Také nerozumím dnešním dětem. Když si vzpomenu na své dětství, jak jsme lezli po stromech a prozkoumávali okolí a srovnám to s dětmi dnes, nedovedu si představit, na co ony jednou budou vzpomínat. Jenomže to je vývoj.

Změnil se za tu dobu zákazník jako takový?
Zákazníci jsou dnes náročnější při výběru časopisů a novin. Chtějí za své peníze to nejlepší. A znáte to. Někdy jsou milí, někdy uspěchaní a jindy zase smutní. Všichni mají radosti i starosti.

Co vás štve nebo naopak těší?
Štve mě, že mi umřel táta a že se nemůže radovat ze svých vnoučat, zvlášť z nejmladšího Aleška. Naopak jsem rád, že trafika, kterou jsme společně s tátou a bratrem vedli, běží dál, že mohu pokračovat v této práci a že jsme zdraví.

Je něco, čím byste se chtěl pochlubit, nebo něco, zač se stydíte?
Snad to není chlubení, ale jsem pyšný na to, že máme stálé zákazníky a že se k nám lidé stále vracejí. Spousta zákazníků mě pamatuje jako kluka, a naopak já je. Dříve jsme bydleli nedaleko odtud. Kolikrát mi někteří tykají, ale mně to nevadí.

close zoom_in

JEDNOU VĚTOU:

Co se vám vybaví, když se řekne „sametová revoluce“?
Vybaví se mi volnost slova, projevu a možnost cestování po světě.
Jak vás těch dvacet let po revoluci ovlivnilo?
Necítím, že by mě ty roky nějak zásadně ovlivnily, je to stále jen práce a práce.
Co byste ovlivnil, kdyby to šlo?
Snad jen to, aby život nebyl tolik uspěchaný a aby mělo slovo přátelství větší váhu, jako tomu bývalo před lety.

V pondělí, tedy den před 17. listopadem, se setkáte se všemi účastníky našeho seriálu z Příbramska najednou.